ECLI:CZ:US:2008:1.US.132.08.1
sp. zn. I. ÚS 132/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Z. L., zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem advokátem v Brně, Příkop 8, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2007, č. j. 2 T 113/2006-285 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 7 To 499/2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně odsouzen za trestný čin podvodu a za další trestné činy k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Odvolání proti tomuto rozsudku Krajský soud v Brně zamítl. Porušení svých ústavně zaručených základních práv daných čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv na základních svobod (dále jen "Úmluva") spatřuje stěžovatel v tom, že Městský soud v Brně v rámci volného hodnocení důkazů porušil ústavní princip presumpce neviny (včetně z ní plynoucí zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného"), která je promítnuta v §2 odst. 2, 5 a 6 trestního řádu. Závěr soudu, že se stěžovatel dopustil předmětného trestného činu, je za zjištěné důkazní situace nepřezkoumatelný. Soud učinil svůj závěr bez průkaznějších důkazů, které by tvořily ucelený logicky celek, ze kterého by plynul nade vší pochybnost jednoznačný závěr o vině stěžovatele. Veškeré důkazy hodnotil k tíži stěžovatele, ačkoliv je šlo vyložit také jiným způsobem, který by nezatěžoval stěžovatele. Sama subjektivní stránka trestného činu je vyvozována pouze z obecných zjištění, bez návaznosti na konkrétní důkazy. Soudy prý dále nezjistily, co se stalo s poskytnutými finančními prostředky a kdo byl iniciátorem celé věci.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 2 T 113/2006, vedený u Městského soudu v Brně. Zjistil, že tento soud rozsudkem ze dne 11. 6. 2007, č. j. 2 T 113/2007-285, uznal stěžovatele a M. H. vinnými trestným činem podvodu a dalšími trestnými činy, za něž již byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 6. 2006, sp.zn. 5 T 235/2003. Odsoudil jej k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 28 měsíců. Pro výkon trestu jej zařadil do věznice s dozorem.
Podle zjištění soudu prvního stupně spáchali tento trestný čin tak, že obžalovaný M. H. dne 4. 2. 2004 v přesně nezjištěnou dobu v Brně v prostorách IBC na ulici Příkop 8, v přítomnosti I. L. a J. Š. pod smyšlenou záminkou účasti na výhodném obchodu s elektronikou, vylákal formou půjčky pro Ing. J. D. od poškozeného R. K. finanční hotovost ve výši 400.000,- Kč s úmyslem peníze poškozenému nevrátit. Obžalovaní M. H. a Z. L. dne 9. 2. 2004 v Brně v prostorách INC na ulici Příkop 8 a dne 10. 2. 2004 v Brně v prostorách hotelu Austerlitz na Táborského nábřeží 3, v přítomnosti J. Š. a další osoby, vystupující pod falešnou totožností P. V., pod smyšlenou záminkou, týkající se údajných potíží při realizaci výhodného obchodu s elektronikou, vylákali od poškozeného R. K. v prvním případě částku 700.000,- Kč a v druhém případě částku 350.000,- Kč s úmyslem peníze nevrátit.
Tento rozsudek napadl stěžovatel odvoláním (č.l. 318 soudního spisu), ve kterém namítal, že v rámci trestního řízení nebyl proveden žádný důkaz, který by svědčil o tom, že se dopustil jednání, které je mu kladeno za vinu. Postupem soudu prý došlo k porušení ústavního principu presumpce neviny a zásady "v pochybnostech ve prospěch obviněného". U stěžovatele schází subjektivní stránka trestného činu, která je dovozována pouze z obecných zjištění, bez návaznosti na konkrétní důkazy.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 10. 2007, č. j. 7 To 499/2007-335, odvolání stěžovatele i M. H. zamítl. Uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Po právní stránce jednání stěžovatele také správně kvalifikoval. Námitky, uplatněné v odvolání, se týkaly převážně hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Ten však v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně rozvedl, které skutečnosti vzal za prokázané a jak jednotlivé důkazy hodnotil; hodnocení důkazů považoval odvolací soud za logické. Z výpovědí svědků vyplývá, že stěžovatel se na podvodném jednání vědomě podílel. Soud prvního stupně se podrobně zabýval i subjektivní stránkou jednání stěžovatele a právní kvalifikací jeho jednání. Odvolací soud proto výrok o vině potvrdil. Pochybení neshledal ani ve výrocích o trestu.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřil Krajský soud v Brně, který však jen uvedl, že napadená rozhodnutí Městského soudu v Brně i rozhodnutí Krajského soudu v Brně jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení zákonných práv stěžovatele (č.l. 11 soudního spisu). Proto Ústavní soud nevzal toto vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu - rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ust. §2 odst. 6 tr. řádu. Provedly všechny potřebné důkazy a vyvodily z nich logické závěry.V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, kterými se odvolací soud zabýval a s nimiž se v odůvodnění náležitě vypořádal. Staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší (čl. 83 Ústavy). K jednotlivým námitkám proto postačí stěžovatele odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť odvolací soud se s nimi ústavně konformně vyrovnal.
Ani námitce stěžovatele, že rozhodnutí soudů jsou nepřezkoumatelná, nemohl Ústavní soud přisvědčit. V příslušných pasážích rozsudků je srozumitelně vyjádřeno, jakými úvahami byly soudy vedeny při interpretaci provedených důkazů a při vyvození skutkových právních závěrů, jež přijaly.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá a jsou tedy z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud tedy uzavřel, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2007, č. j. 2 T 113/2006-285, a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 7 To 499/2007, k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu