ECLI:CZ:US:2008:1.US.1377.08.1
sp. zn. I. ÚS 1377/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: L. R., zastoupené JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem Praha 1, ul. 28. října 1001/3, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2007, čj. 41 C 113/2006 - 95, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 3. 2008, čj. 20 Co 859/2007 - 102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížností navrhla zrušení shora označených usnesení obecných soudů. Uvedla, že se u Městského soudu v Brně žalobou domáhala zaplacení dlužného nájemného od společnosti IVASEKT, s. r. o., se kterou uzavřela smlouvu o nájmu č. 344/2000. Vzhledem k vysokému věku a dlouhodobému pobytu v sociálním zařízení v USA, požádala o osvobození od soudních poplatků. Městský soud jí nejprve, usnesením ze dne 31. 1. 2007, osvobození od soudních poplatků přiznal. Během ústního jednání, konaného dne 5. 10. 2007, však předseda senátu konstatoval, že s ohledem na obsah spisu nemá za prokázáno, že by u stěžovatelky byly dány důvody pro toto osvobození, protože stěžovatelka získala příjem z prodeje nemovitosti. Proto usnesením ze dne 5. 10. 2007, čj. 41 C 113/2006 - 95, osvobození od soudních poplatků stěžovatelce odebral se zpětnou účinností k 31. 1. 2007. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesení městského soudu potvrdil.
Stěžovatelka konstatovala, že stejný soud, který jí nejprve plně přiznal osvobození od soudních poplatků, pak následně rozhodl o odejmutí tohoto osvobození. Ke svému rozhodování měl k dispozici stejný spisový materiál, tj. žalobní návrh ze dne 7. 2. 2006, k němuž připojila i kupní smlouvu. K prodeji nemovitosti došlo v r. 2003, tedy několik let před podáním žaloby. Získané finanční prostředky ve výši 5 milionů Kč použila na pobyt v sociálním zařízení, poskytujícím specializovanou péči, kterou vzhledem ke svému věku potřebuje. Uvedený postup soudu stěžovatelka označila za svévolný a protiústavní, protože nebyl proveden žádný důkaz, který by odůvodňoval změnu původního rozhodnutí. Poukázala na judikát Nejvyššího soudu ČR č. R 16/1972 a na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2070/07, který se zabýval zásadou právní jistoty, jejíž součástí je předvídatelnost práva.
Podle stěžovatelky obecné soudy porušily zásadu právní jistoty a předvídatelnosti práva. Tím porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z usnesení Městského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2007, čj. 41 C 113/2006 – 95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce bylo osvobození od soudních poplatků odebráno se zpětnými účinky k 31. 1. 2007. Soud přihlédl k finanční situaci stěžovatelky, která pobírá 17 000,-- dolarů jako běžný příjem osoby důchodového věku, 240,-- dolarů měsíčně sociální podpory a 1 500,-- dolarů měsíčně jako příjem z cenných papírů. V průběhu řízení však vyšlo najevo, že stěžovatelka v roce 2003 prodala nemovitost, za niž získala 5 000 000,-- Kč. Nenachází se tedy v situaci, která by umožňovala, aby osvobození od soudního poplatku bylo ponecháno v platnosti.
Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze zjištění, že stěžovatelka předložila, po výzvě soudu ze dne 29. 5. 2006, své prohlášení k osvědčení skutečností odůvodňujících osvobození od soudních poplatků. V tomto prohlášení však neuvedla částku 5 000 000,-- Kč, kterou získala prodejem nemovitosti v roce 2003. Žalobou, podanou dne 7. 2. 2006, požadovala zaplacení částky 3 216 255,- Kč a po částečném zpětvzetí žaloby ze dne 22. 12. 2006, požadovala zaplacení jen 223 107,-- Kč. Odvolací soud poukázal na ustanovení §138 odst. 1, 2 OSŘ, který stanoví podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků i pro odejmutí osvobození již přiznaného. I když stěžovatelka nemá povinnost tvořit si úspory za účelem v budoucnu podávaných žalob, částka 5 000 000,-- Kč mnohonásobně převýšila její roční rozpočet a nelze rozumně předpokládat, že by tento obnos během tří let utratila za pobyt v domě pro seniory, byť s nadstandardní péčí. Soud zdůraznil, že po částečném zpětvzetí žaloby činí soudní poplatek v daném řízení 8 930,-- Kč. Tato částka je v možnostech stěžovatelky, takže není dán důvod pro její osvobození od soudních poplatků.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by došlo jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastnicí, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem.
Porušení těchto zásad v daném případě shledáno nebylo. Článek 36 Listiny, jehož porušení stěžovatelka tvrdí, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, povolaného především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytoval ochranu právům. Pokud jde o občanskoprávní řízení, je právo na soudní ochranu, zaručené Ústavou ČR a Listinou, rozvedeno v jednotlivých ustanoveních zákona č. 99/1963 Sb., občanském soudním řádu (dále jen „OSŘ“).
V konkrétním případě se stěžovatelka snažila využít možnosti dané v ustanovení §138 odst. 1 OSŘ a požádala o osvobození od soudních poplatků. Toto osvobození je nástrojem, který slouží k ochraně účastníka soudního řízení, aby nebyl omezován dalšími náklady, které by při své sociální situaci nemohl snášet. Na druhou stranu je nutno si uvědomit, že účastníkovi řízení není uvedeným ustanovením přiznán nárok na osvobození od soudních poplatků, ale pouze právo o takové osvobození požádat. Jak vyplývá z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000), rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Podle přesvědčení Ústavního soudu Krajský soud v Brně rozhodl v souladu s ustanovením §138 odst. 1, 2 OSŘ, tedy ústavně konformním způsobem. Osvobození od soudních poplatků, stejně jako jeho odejmutí, záleží na úvaze předsedy senátu obecného soudu, a není-li jeho rozhodnutí ve zjevném rozporu s principy spravedlivého procesu, Ústavní soud není oprávněn do takového procesu zasahovat. Uvedený rozpor s principy spravedlivého procesu Ústavní soud neshledal, neboť oba obecné soudy své závěry přesvědčivě odůvodnily.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, v přezkoumávaném řízení nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Nezbylo mu tedy, než návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu