ECLI:CZ:US:2008:1.US.1393.08.1
sp. zn. I. ÚS 1393/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. H., zast. JUDr. Miroslavem Novotným, advokátem, sídlem Husinecká 3, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2008, č.j. 28 Cdo 624/2006-272, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23.11.2005, č.j. 25 Co 254/2005-253, a proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 4.4.2005, sp.zn. 10 C 177/2002, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a společnosti Treinvest, s.r.o., sídlem Třebízského 3020, Teplice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Jičíně (dále jen "okresní soud) a domáhal se jejich zrušení. V návrhu nejprve stručně popsal obsah napadených rozhodnutí (přitom opakovaně zaměnil usnesení Nejvyššího soudu za rozsudek) a konstatoval, že obecné soudy mu uložily povinnost vyklidit a vyklizené předat vedlejšímu účastníkovi (v postavení žalobce) nebytové prostory v konkretizovaném domě v kat. úz. Jičín, Nejvyšší soud pak jeho dovolání odmítl. Stěžovatel se domnívá, že všemi napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a principy garantované čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V další části formuloval podstatu sporu, spočívající v řešení prejudicielní otázky existence nebo zániku věcného břemene užívání nemovitosti, soud I. stupně shledal, že smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, a to z důvodů jeho ceny; na základě znaleckého posudku soud I. stupně dospěl k závěru, že věcné břemeno zaniklo podle §14 odst. 1 písm. j) zák. č. 328/1991 Sb. a odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil. Stěžovatel upozornil, že znalecký posudek napadl jako chybný, neboť jej znalec vypracoval v hrubém rozporu s §18, resp. celým zákonem č. 151/1997 Sb. Přitom stěžovatel si předmětný objekt najal (resp. vstoupil již do sjednaného nájemního vztahu) a zaplatil předem na několik let nájemné v částce 3,2 mil. Kč s tím, že po vyčerpání této zálohy bude dále nájemné splácet v měsíčních splátkách. Za účelem této své investice krátce poté uzavřel smlouvu o zřízení věcného břemene za další úplatu 3,57 mil. Kč, kterou splácel v měsíčních splátkách 15 000,- Kč. Stěžovatel polemizoval se závěry znalce, který ocenil věcné břemeno výnosovým způsobem částkou po zaokrouhlení 6 047 860,- Kč, aniž by započítal uhrazený nájem, nalézací soudy pak vyšly pouze z částky 3,57 mil. Kč, kdy stejně jako znalec opomněly přičíst 3,2 Kč uhrazených duplicitně jako nájemné. Stěžovatel zastává stanovisko, že nemohl v žádném případě získat právo odpovídající věcnému břemenu spočívající v užívání, tedy nájmu předmětného objektu za nápadně nevýhodnou cenu, naopak jak cenu zjištěnou výnosovým způsobem, tak cenu obecnou, přeplatil. Nájem i věcné břemeno mu zajistily zcela totožné právo k totožné nemovitosti. Stěžovatel v řízení navrhoval přezkoumání znaleckého posudku vědeckým ústavem, to však nalézací soudy neprovedly, čímž porušily svoji základní povinnost a základní práva stěžovatele, neboť rozhodly, tj. uplatnily státní moc, nikoli v případech a mezích stanovených zákonem. Odvolací soud i Nejvyšší soud pak nesprávně posoudily obsah odvolání, resp. dovolání, v tom smyslu, že stěžovatel brojil proti vadám při hodnocení důkazů, popř. proti neúplnému zjištění skutkového stavu věci; on však napadal porušení zák. č. 151/1997 Sb. znalcem a z toho vyplývající nezákonnost rozhodnutí. Z uvedených důvodů navrhl zrušení všech tří napadených rozhodnutí.
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy a Listiny, jejich porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 odst. 1 Ústavy:
Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 2 odst. 2 Listiny:
Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka.
Nejvyšší soud připomenul, že stěžovatel opírá ústavní stížnost zejména o právní názor, že nájem i věcné břemeno mu zajistily totožné právo k totožné nemovitosti, a zdůraznil, že přehlíží zánik věcného břemene prohlášením konkursu. Proto se soudy obou stupňů musely zabývat jednak dobou vzniku věcného břemene a výkladem pojmu "nápadně nevýhodné podmínky"; v tomto smyslu postupoval odvolací soud, proto jeho postup nelze označit jako rozpor s hmotným právem. Podle názoru Nejvyššího soudu není ústavní stížnost opodstatněná.
Krajský soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, protože ústavní stížnost neobsahuje jiné námitky než ty, kterými se odvolací soud zabýval již v dovolacím řízení; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Okresní soud se k ústavní stížnosti nevyjádřil, pouze poskytl Ústavnímu soudu spis ve věci sp.zn. 10.C 177/2002.
Vedlejší účastník na řádně doručenou výzvu k vyjádření nijak nereagoval.
Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případné replice stěžovateli.
Ze spisu Okresního soudu v Jičíně sp.zn. 10 C 177/2002 Ústavní soud zjistil, že žalobou u okresního soudu se ing. David Jánošík, správce konkursní podstaty úpadce Ing. I. Ch., domáhal určení, že zaniklo věcné břemeno zřízené ve prospěch stěžovatele a aby mu byla uložena povinnost vyklidit specifikované nebytové prostory. Následně vypověděl nájem s 3 měsíční výpovědní lhůtou, nájemní vztah skončil uplynutím této lhůty a k dohodě o obsahu nové nájemní smlouvy tedy nedošlo. Věcné břemeno zřízené mezi stěžovatelem a úpadkyní považoval žalobce za zaniklé, protože smlouva o zřízení věcného břemene byla uzavřena 17 dnů před podáním návrhu na prohlášení konkursu. Stěžovatel se žalobou nesouhlasil, upozorňoval, že nájemcem se stal v důsledku smlouvy o prodeji části podniku, za kterou zaplatil 3,2 mil. Kč, dále investoval do objektu částku 350 000,- Kč, následně si své investice pojistil zřízením věcného břemene a polemizoval s tvrzením o jeho nápadné nevýhodnosti. Okresní soud rozsudkem ze dne 23.6.2003, č.j. 10 C 177/2002-118, zastavil řízení o určení zániku věcného břemene (pro částečné zpětvzetí žalobcem) a stěžovateli uložil povinnost vyklidit nebytové prostory, protože je užívá bez právního důvodu (věcné břemeno zaniklo, nájemní, resp. podnájemní vztah zanikl výpovědí). Stěžovatel podal proti tomuto rozsudku odvolání, krajský soud ho shledal důvodným a usnesením ze dne 20.8.2003, č.j. 25 Co 282/2003-132, prvostupňvý rozsudek zrušil, neboť nebyly prokázány předpoklady zániku věcného břemene podle §14 odst. 1 písm. j) zák. č. 328/1991 Sb., zejména zůstala spornou otázka, zda věcné břemeno vzniklo za nápadně nevýhodných podmínek. V průběhu soudního sporu byly nemovitosti vydraženy a do sporu tak vstoupil jako žalobce vedlejší účastník (návrhu na vstup soud vyhověl usnesením ze dne 5.12.2003, č.j. 10 C 177/2002-146). Okresní soud zadal vyhotovení znaleckého posudku s úkolem určit obecnou cenu věcného břemene, podle ustanoveného znalce činila cena věcného břemene podle §18 zák. č. 151/1997 Sb. 6 047 860,- Kč a obecná cena byla 6 128 110,- Kč. Stěžovatel obsah znaleckého posudku rozporoval, zejména v tom, že nebyla zohledněna úhrada za nájem poskytnutá předem, jeho návrh na vypracování revizního znaleckého posudku soud zamítl pro nadbytečnost. Rozsudkem ze dne 4.4.2005, č.j. 10 C 177/2002-216, uložil okresní soud stěžovateli povinnost předmětné nebytové prostory vyklidit, protože dospěl k závěru, že věcné břemeno zaniklo, neboť vzniklo v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkurzu a za nápadně nevýhodných podmínek. Současně vyslovil úvahu, že smlouva o věcném břemenu simuluje smlouvu nájemní a byla uzavřena právě proto, že vlastníkovi nemovitosti začal reálně hrozit konkurz. Dále uzavřel, že pro posouzení toho, zda byla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek je nerozhodné, zda stěžovatel zaplatil kupní cenu za část podniku, popř. zda část nájmu zaplatil předem (což ani nebylo podpořeno žádným důkazem). Stěžovatel také tento rozsudek napadl odvoláním, krajský soud dospěl k závěru, že není důvodné, proto rozsudek soudu I. stupně rozsudkem ze dne 23.11.2005, č.j. 25 Co 254/2005-253, potvrdil, přičemž v něm odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, které doplnil reakcí na odvolací námitky. Následné stěžovatelovo dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2008, č.j. 28 Cdo 624/2006-272, jako nepřípustné odmítnuto.
III.
Po seznámení s předloženými podklady a spisem okresního soudu Ústavní soud dospěl ke zjištění, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné takové porušení základních práv nebylo zjištěno.
Podstatu sporu před obecnými soudy vytvářelo posouzení podmínek pro zánik věcného břemene podle §14 odst. 1 písm. j) zák. č. 328/1991 Sb. V tomto ustanovení byl upraven (v souladu s obecnou dikcí §151p odst. 1 obč. zákoníku) jeden ze způsobů zániku věcného břemene ex lege, tj. zánik věcných břemen zatěžujících majetek patřící do konkursní podstaty, která vznikla za nápadně nevýhodných podmínek v posledních dvou měsících před podáním návrhu na prohlášení konkursu anebo po podání tohoto návrhu. V případném sporu ohledně dalšího trvání takového věcného břemene jde vždy o provedení náležitých skutkových zjištění týkajících se okamžiku vzniku věcného břemene a zejména nápadně nevýhodných podmínek a následně o adekvátní právní závěry. Je tak zřejmé, že existence nápadně nevýhodných podmínek bude závislá na hodnocení provedených důkazů, a to v závislosti na druhu důkazních prostředků. Z tohoto hlediska krajský soud (str. 6 odůvodnění napadeného rozsudku) objasnil stěžovateli zákonný postup při hodnocení důkazu provedeného znaleckým posudkem, který však stěžovatel tvrdošíjně odmítá respektovat a snaží se svoje názory neúspěšně povýšit na ústavněprávní úroveň. Ústavní soud dále dodává, že v řízení před obecnými soudy nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces, protože podle jeho konstantní judikatury by k takovému následku došlo teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, či by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala, obecné soudy se všemi hmotněprávními i procesně právními námitkami stěžovatele zevrubně zabývaly a vypořádaly se s nimi adekvátním a ústavně konformním způsobem (viz obsáhlá odůvodnění napadených rozsudků), včetně Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti jeho dovolání (viz hodnocení jeho námitky ohledně nesprávnosti znaleckého posudku na str. 5 dole a 6 nahoře napadeného usnesení).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu