ECLI:CZ:US:2008:1.US.1431.07.1
sp. zn. I. ÚS 1431/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky A. M., zastoupené JUDr. Františkem Váchou, advokátem se sídlem Praha 8, Zenklova 8, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2006, čj. 28 C 516/2003 - 99, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2007, čj. 23 Co 76/2007 - 113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včasné ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení výroku IV. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 15. 11. 2006, čj. 28 C 516/2003 - 99, vydaném v řízení o změnu pariční lhůty k vyklizení bytu, kterým byla žalovanému J. V. uložena povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) náklady řízení ve výši 5 700,-- Kč. Zároveň navrhla zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2007, čj. 23 Co 76/2007 - 113, kterým byl rozsudek obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení (bod IV.) změněn tak, že stěžovatelce nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, uvedla celou řadu argumentů proti žalovanému. Tvrdila, že nejevil žádnou aktivitu zajistit si vlastní bydlení a ohrožoval stěžovatelku na zdraví. Přes její snahu se jí nepodařilo, pro nevhodné chování žalovaného, zajistit mu jiné bydlení, ani v domově seniorů ani v ubytovně. Protože obvodní soud přiznal stěžovatelce na nákladech řízení pouze částku 5 700,-- Kč, podala do výroku o nákladech řízení odvolání, odvolání podal i žalovaný. Odvolací soud změnil odvoláním napadený výrok o nákladech řízení tak, že stěžovatelce náhradu nákladů řízení před obvodním soudem nepřiznal a své rozhodnutí opřel výlučně o tvrzení žalovaného, aniž je konfrontoval se skutečnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo. Nepřihlédl ani k poměrům stěžovatelky ani ke skutečnosti, že žalovaný, po dobu 10 let, stěžovatelku fyzicky i psychicky týral a že v tomto období prožívala permanentní stres. Žalovaný řízení komplikoval smyšlenými tvrzeními, k jejichž vyvracení musely být prováděny důkazy navržené stěžovatelkou. Stěžovatelka poukázala na to, že žalovaný je vlastníkem nemovitosti, poživatelem důchodu a má vlastní úspory převyšující 100 000,-- Kč. Z tohoto pohledu se stěžovatelce jeví rozhodnutí soudu jako protiprávní. Obvodní soud jí přiznal jen část účelně vynaložených nákladů a odvolací soud nejen že stěžovatelce nedal možnost se k odvolání žalovaného vyjádřit, ale při svém rozhodování vycházel pouze ze skutečností tvrzených žalovaným, které nemají oporu v provedených důkazech. Došlo tak k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 828/06, podle kterého z práva na spravedlivý proces vyplývá právo účastníků mít vytvořen procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili mimo jiné i k uplatnění moderačního práva podle §150 OSŘ. Odvolací soud však nedal stěžovatelce procesní příležitost vyjádřit se.
Podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze, který uvedl, že ustanovení §150 OSŘ lze vztáhnout i na rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky sporu navzájem. O nákladech řízení rozhoduje soud i bez návrhu, bylo proto na odvolacím soudu, jak zváží a posoudí důvodnost odvolání toho kterého účastníka řízení proti výroku o nákladech řízení. V dalším odkázal odvolací soud na odůvodnění svého rozhodnutí.
Ze shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že v bodě I. bylo řízení, pokud jde o nárok stěžovatelky na vyklizení bytu, zastaveno. V bodě II. bylo určeno, že povinnost žalovaného vyklidit byt stěžovatelky není vázána na zajištění bytové náhrady. V bodě IV. výroku byla žalovanému uložena povinnost zaplatit procesně úspěšné stěžovatelce náklady řízení ve výši 5 700,-- Kč, podle ustanovení §142 odst. 2 OSŘ. Vzhledem k charakteru sporu nepřiznal České republice náhradu nákladů podle §150 OSŘ (výrok V.).
K odvolání obou účastníků proti výroku o nákladech řízení Městský soud v Praze změnil rozsudek obvodního soudu tak, že stěžovatelce nebylo právo na náhradu nákladů řízení přiznáno a žalovanému nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že i když byla stěžovatelka v řízení procesně úspěšná, je odůvodněné použití ustanovení §150 OSŘ. Žalovaný trpí dlouhodobým psychickým onemocněním, je starobní důchodce, odkázán pouze na svůj starobní důchod. Bydlí na ubytovně a reálnou možnost jiného bydlení nemá. S přihlédnutím k dosavadnímu konfliktnímu soužití účastníků a nepříznivým sociálním i majetkovým poměrům žalovaného je tak dostatečně odůvodněno nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné stěžovatelce. V uvedených skutečnostech lze, podle názoru odvolacího soudu, spatřovat důvody hodné zvláštního zřetele, pro které náhrada nákladů řízení stěžovatelce nepřísluší.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry obecných soudů, zejména soudu odvolacího. Argumentuje svojí tíživou sociální situací, vyjadřuje nesouhlas s postupem soudů, které, podle jejího názoru, nesprávně posoudily skutkový stav věci a dospěly tak i k nesprávným závěrům, pokud rozhodovaly o nákladech řízení. Tímto přístupem stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další přezkumné soudní instance, protože požaduje, aby přezkoumal skutkové a právní závěry obecných soudů v její věci, výklad a aplikaci podústavního práva. To ale Ústavnímu soudu nepřísluší, protože podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud oprávněn pouze posoudit, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení některého ze základních práv a svobod stěžovatelky. V přezkoumávané věci k takovému porušení základních práv stěžovatelky nedošlo.
Ústavní stížnost je nepřípustná v té části, pokud směřuje proti rozsudku obvodního soudu ve výroku o nákladech řízení. Konečným rozhodnutím ve věci nákladů řízení je usnesení městského soudu, tento výrok měnící. Proti označenému usnesení městského soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených zejména v ústavním pořádku České republiky. Jeho úkolem není detailně přezkoumávat každé rozhodnutí obecných soudů jen proto, že účastník je s tímto rozhodnutím nespokojen. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postupem obecných soudů prokazatelně došlo k porušení některého ze základních práv a svobod stěžovatelky. K tomu však v přezkoumávané věci nedošlo. Obecné soudy obou stupňů provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci samé i o nákladech řízení. Na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily.
Ústavní soud předesílá, že jeho posuzování rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je a musí být do značné míry specifické, a to s ohledem na potenciální zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, str. 189), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
S ohledem na požadavky obsažené v dosavadní judikatuře Ústavního soudu, které jsou kladeny na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle a výklad zásady zavinění -lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněné rozhodnutí Městského soudu v Praze všechny tyto požadavky splňuje. Pokud obecné soudy postupovaly ve věci stěžovatelky v souladu ustanoveními §210 odst. 1 a §214 odst. 2 písm. e) OSŘ, jejichž ústavnost zpochybněna nebyla, nelze jejich postup považovat za protiústavní. Ke tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelky tedy nedošlo.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu