ECLI:CZ:US:2008:1.US.1433.07.1
sp. zn. I. ÚS 1433/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti L. P.-B., zastoupené JUDr. Monikou Nejedlou, advokátkou v Praze 5, Neustupného 1833, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2005, č. j. 14 Co 182/2005-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 10. 2004, č. j. 30 C 16/2004-33, který rozhodl, že žalovaní - stěžovatelka a její manžel J. P. - jsou povinni vyklidit a předat A. P. (žalobkyni) blíže identifikovaný byt v Karmelitské ulici v domě č.p. 384 v Praze a uhradit rukou společnou a nerozdílnou náklady řízení. Uvedený rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2006, č. j. 26 Cdo 2554/2005-113, ve spojení s usnesením ze dne 15. 3. 2007, č. j. 26 Cdo 2554/121, odmítl.
Podle stěžovatelky je napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze v rozporu s čl. 1 Ústavy a s čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zajišťující zvláštní ochranu dětem, mladistvým, rodičovství a rodině. Soudy totiž nevzaly v úvahu, že v předmětném bytě žijí spolu s žalovanými dvě nezletilé děti (nar. 1997 a 2000), které mají požívat zvláštní ochranu úřadů. Ze znaleckého posudku Ing. H., založeného ve spise, je přitom zřejmé, že dům v obci Olešek - který může podle soudů sloužit žalovaným k bydlení - není obyvatelný, nemůže být zkolaudován a nemůže být tedy užíván ani k bydlení ani k rekreaci. V mezidobí 22. 1. 2007 zemřel manžel J. P. a stěžovatelka není schopna dům zprovoznit. Děti navštěvují školská zařízení v Praze a stěžovatelka sama má podnikání vázané k Praze.
Stěžovatelka dále uvedla, že soudy také bez důkazů uzavřely, že stěžovatelka může užívat byt v Nerudově ulici v Praze 1. V tomto bytě však nikdy nebydlela, jednalo se o byt jejich rodičů. Byt byl v roce 1996 vytopen a stal se zcela neobyvatelný, Obvodní úřad jeho opravu dokončil až koncem roku 1997 a z domu se všichni nájemníci odstěhovali. Soudy při svém rozhodování neposkytly podle stěžovatelky zákonem stanoveným způsobem ochranu jejím právům a právům jejích nezletilých dětí.
II.
Ústavní soud si k posouzení věci vyžádal spis sp. zn. 30 C 16/2004 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1. Zjistil, že dne 26. 1. 2004 podala žalobkyně A. P. žalobu o vyklizení bytu proti J. P. a L. B.-P. (stěžovatelce). Žalobu odůvodňovala tím, že je výlučnou nájemkyní družstevního bytu o velikosti 3+1 ve druhém podlaží domu č.p. xxx v Praze 1 (dále jen "předmětný byt"). Právo nájmu získala za trvání manželství s J. P. Žalovaný P. se z bytu v roce 1994 odstěhoval a bydlel jinde se svou nynější manželkou (stěžovatelkou). V roce 1998 se však do bytu znovu nastěhoval se stěžovatelkou a jejím dítětem. Od té doby byt užívá se svou nynější manželkou L. P.-B. a dalšími osobami bez právního důvodu. Tato skutečnost vyplývá z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 6. 2003, č. j. 30 C 1/2000-111, podle kterého právo společného nájmu bytu manželů P. zaniklo ve smyslu §708 obč. zákoníku v důsledku opuštění společné domácnosti žalovaným J. P., který se od konce roku 1994 v bytě nezdržoval, z bytu si odstěhoval své věci a žil se svou přítelkyní (stěžovatelkou) v bytě v Nerudově ulici v Praze.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 10. 2004, č. j. 30 C 16/2004-33, uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a uhradit náklady řízení. Rozsudek odůvodnil tím, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní předmětného bytu - neboť bývalý manžel J. P. již v roce 1995 trvale opustil společnou domácnost - a byla oprávněna domáhat se ochrany svého práva k užívání bytu a jeho vyklizení žalovanými, kterým k užívání bytu žádné právo nesvědčí. Lhůtu k vyklizení bytu výslovně neuvedl. Poukázal i na chování žalovaných v bytě, který užívají z větší části i s dalšími osobami bez souhlasu žalobkyně.
K odvolání stěžovatelky a jejího manžela Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2005, č. j. 14 Co 182/2005-76, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu. Pokud některé navrhované důkazy neprovedl, v odůvodnění vysvětlil, proč tak neučinil. Žalovaní sice zpochybňovali závěr soudu prvního stupně, že první žalovaný opustil společnou domácnost a že nejpozději v roce 1995 došlo k zániku společného nájmu bytu a výlučnou nájemkyní se stala žalobkyně; otázkou trvalého opuštění společné domácnosti se však soud zabýval již v řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 1/2000, v němž zamítl žalobu žalobkyně proti žalovanému J. P. na zrušení práva společného nájmu bytu manžely s odůvodněním, že toto právo zaniklo trvalým opuštěním společné domácnosti J. P. a výlučnou nájemkyní je žalobkyně. Soud se proto touto otázkou znovu zabývat nemusel. Soud považoval za zbytečné zabývat se charakterem nemovitosti v Olešku, neboť tato otázka s předmětem řízení nijak nesouvisí. Je správný závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně jako výlučná nájemkyně bytu se oprávněně domáhá ochrany svého nájemního práva, neboť žalovaným pro užívání předmětného bytu nesvědčí žádný právní důvod. Výkon práva žalobkyně není v rozporu ani s dobrými mravy. Žalovaný byt opustil v roce 1994 a vrátil se až v roce 1998. Kromě něho byt užívá bez souhlasu žalobkyně též jeho současná manželka a další osoby. Žalovaný má možnost užívat nemovitost v Olešku a je nerozhodné, zda tato nemovitost dosud nebyla kolaudována jako dům sloužící k bydlení; žalovaný tuto nemovitost rekonstruuje tak, aby mohla k trvalému bydlení sloužit. V řízení vedeném pod sp. zn. 30 C 1/2000 bylo konečně prokázáno, že v roce 1994, když žalovaný opustil společnou domácnost, se odstěhoval do bytu stěžovatelky v Nerudově ulici v Praze 1. Nic tedy žalovaným nebrání, aby tento byt spolu užívali i nadále. Chování žalovaných je v rozporu s dobrými mravy i proto, že umožnili předmětný byt užívat dalším osobám bez souhlasu žalobkyně.
Uvedený rozsudek napadli žalovaní dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 11. 2006, č. j. 26 Cdo 2554/2005-113, odmítl jako nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Ze spisu sp. zn. 30 C 1/2000 dále Ústavní soud zjistil, že se žalobkyně A. P. žalobou ze dne 5. 1. 2000, domáhala zrušení společného nájmu bytu proti žalovanému J. P. V žalobě uvedla, že žalovaný J. P. získal právo nájmu předmětného bytu za trvání manželství s ní. Z důvodu uzavření nové známosti podal J. P. návrh na rozvod manželství, které bylo rozvedeno rozsudkem v lednu 1997. Žalobkyně užívala předmětný byt se svými nezletilými dětmi, žalovaný bydlel u své nové známosti. Počínaje lednem 1998 se však žalovaný (bývalý manžel) opětovně nastěhoval do předmětného bytu se svou novou známostí a jejím dítětem. Soužití v bytě se stalo neúnosným. Na návrhy k řešení otázek nájmu žalovaný nereagoval. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 6. 2003, č. j. 30 C 1/2000-111, žalobu o zrušení společného nájmu zamítl. Soud vzal za prokázané, že předmětný byt je každodenně užíván žalobkyní a dvěma již zletilými dětmi účastníků; žalovaný s manželkou a dvěma nezletilými dětmi užívá byt občas, zejména v létě žije v obci Oleško, kde je téměř dostavěn rodinný dům ve výlučném vlastnictví žalovaného. Od srpna 2002 přenechal žalovaný předmětný byt své známé, která se v bytě zdržuje se synem a přítelem, bez souhlasu žalobkyně. Společný nájem účastníků - bývalých manželů předmětného bytu - zanikl ze zákona podle §708 obč. zákoníku za trvání manželství v roce 1996, kdy žalovaný opustil společnou domácnost a žil se svou družkou v Nerudově ulici v Praze.
K odvolání žalovaného J. P. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 10. 2003, č. j. 20 Co 377/2003-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Městský soud v Praze, který odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. V souladu s ním - mimo jiné - zdůraznil, že posouzení stavu nemovitosti v Olešku a bytu v Praze 1, Nerudově ulici, bylo pro právní posouzení věci bezpředmětné. Uvedl, že předmětem sporu bylo vyklizení bytu v Karmelitské ulici, kdy soudy dovodily, že stěžovatelka a její zemřelý manžel užívali předmětný byt bez právního důvodu, nikoliv řešení bytové situace stěžovatelky.
Stěžovatelka ve své replice setrvala na názoru, který vyjádřila v ústavní stížnosti.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých výše uvedených základních práv, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelka především namítá, že se obecné soudy nezabývaly při svém rozhodování tím, zda má reálnou možnost náhradního bydlení. Omezily se na konstatování, že existuje nemovitost v Olešku a byt v Nerudově ulici v Praze, i když, jak stěžovatelka namítala v řízení, obě tyto nemovitosti jsou nezpůsobilé k trvalému bydlení.
Ústavní soud konstatuje, že předmětem soudního sporu bylo vyklizení bytu v Karmelitské ulici v Praze. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatelka bydlí v tomto bytě bez právního důvodu. K uvedenému závěru došly po obsáhlém dokazování a jejich závěr odpovídá příslušným ustanovením obč. zákoníku (§703 a násl.). J. P., původní uživatel bytu, se odstěhoval ze společné domácnosti, v níž původně žil s A. P., za účelem založení společné domácnosti se stěžovatelkou; to judikatura i literatura hodnotí jako opuštění společné domácnosti (viz Jehlička, O., Švestka, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 8. vydání. Praha: C.H.Beck, 2003, str. 921-922 a judikatura tam uvedená). Závěry obecných soudů jsou v tomto směru přesvědčivě odůvodněny a vyplývají z provedeného dokazování. Jsou tedy - v tomto směru - i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Stěžovatelka tedy v posuzovaném případě na bytovou náhradu právo nemá. K tomu Ústavní soud navíc podotýká, že stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že jak nemovitost v Olešku, tak byt v Nerudově ulici, které jí mohly sloužit jako náhradní bydlení, jsou nezpůsobilé k užívání. Jak však sama uvedla v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (č.l. 41), údajně k bydlení nezpůsobilý byt v Nerudově ulici byl do konce roku 1997 v rekonstrukci; v ústavní stížnosti pak prohlásila, že oprava byla skončena v listopadu 1997. V době, kdy soudy o žalobě na vyklizení bytu jednaly (v letech 2004 a 2005), již tedy byl rekonstruován a způsobilý k obývání. Možnost jiného bydlení tedy stěžovatelka zřejmě má.
Ústavní soud zvažoval - přihlédnuv k úvahám městského soudu - i to, zda realizace práva na vyklizení nemovitosti není v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku). Přihlédl jak k okolnostem na straně stěžovatelky, které je povinnost k vyklizení ukládána, tak i k okolnostem na straně A. P., která se vyklizení domáhá. Přitom rozhodnými okolnostmi na straně toho, kdo se vyklizení domáhá, jsou ty, které mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze po něm jako žalobci spravedlivě požadovat, aby mu byla ochrana jeho práva (užívat nerušeně byt) v daném případě odložena. Ústavní soud vzal v úvahu skutečnost, že se stěžovatelka do předmětného bytu nastěhovala se svým manželem J. P. bez souhlasu uživatelky A. P. a navíc přenechala byt (jeho část) rovněž bez souhlasu A. P. k užívání dalším osobám. Takové jednání stěžovatelky - a nikoli žalobkyně A. P. - je nepochybně jednáním, které je v rozporu s dobrými mravy, jak dovodil i Městský soud v Praze. Za daných okolností tedy byl postup obecných soudů v souladu s příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a není v rozporu ani s principy ústavnosti.
Ústavní soud usuzuje, že za tohoto stavu - a s přihlédnutím ke všem okolnostem věci - nelze úspěšně argumentovat ani zvláštní ochranou dětí a mladistvých ve smyslu čl. 32 odst. 1 Listiny, jichž se stěžovatelka dovolává.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že Městský soud v Praze postupoval v rámci daném příslušnými právními předpisy, aplikoval běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustil se svévolného jednání a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něho vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozhodnutí je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu