ECLI:CZ:US:2008:1.US.1464.08.1
sp. zn. I. ÚS 1464/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti P. M., zast. JUDr. Miroslavem Valou, advokátem, sídlem Dukelská 2, Bruntál, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20.3.2008, č.j. 11 Co 545/2007-137, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6.3.2008, č.j. 11 Co 576/2007-195, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit určené finanční částky (v jistině nepřesahující 20 000,- Kč, tj. ve výši vylučující přípustnost dovolání). Je přesvědčena, že krajský soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, konkrétně s úpravou obsaženou v zákoně č. 72/1974 Sb. (pozn. správně má být "72/1994 Sb."), v rozporu se stanovami společenství vlastníků jednotek a také v rozporu s ustálenou soudní judikaturou, čímž došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces stanoveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že současně bylo porušeno i její právo na ochranu vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny, neboť jako spoluvlastník domu má právo na předložení řádného vyúčtování nákladů s provozem domu spojených, což jí soud svým rozhodnutím znemožnil. V dalších partiích ústavní stížnosti (bod III. a IV.) popsala průběh dvou řízení před obecnými soudy. V prvním z nich okresní soud v Bruntále (dále jen "okresní soud") zamítl žalobu Horního společenství 3 proti stěžovatelce s odůvodněním, že po uplynutí lhůty k předložení vyúčtování služeb nelze požadovat zaplacení záloh, nýbrž případný nedoplatek; odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil, přičemž prezentoval názor, že zúčtování podléhají pouze zálohy na poskytované služby, nikoliv zálohy na fond oprav, správu domu apod. Ve druhém řízení okresní soud zamítl žalobu, kterou se společenství domáhalo zaplacení nedoplatku z vyúčtování služeb a plateb do fondu oprav, protože předložené vyúčtování neshledal za správné; krajský soud rozsudek změnil a zaujal právní názor, že pro řízení je podstatné, zda došlo k řádnému stanovení zálohových plateb a tyto zálohy musí být zaplaceny. Na závěr poukázala, že obdobnými žalobami se zabývaly také další senáty okresního soudu i krajského soudu, přičemž oba soudy mají na problematiku placení záloh na služby a správu domu a na vyúčtování těchto plateb jiný názor. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Ústavní soud napadené rozsudky krajského soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že okresní soud rozsudkem ze dne 11.5.2007, č.j. 17 C 64/2004-138, zamítl žalobu Horního společenství 3, kterou se žalobce domáhal, aby stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit částku 11 095,30 Kč s příslušenstvím, představující dluh na úhradách za služby spojené s užíváním bytu a nedoplatek do fondu oprav a na správu domu za rok 2001, protože usnesení shromáždění vlastníků jednotek o navýšení záloh za služby považoval za neurčité a nesrozumitelné a vyúčtování nákladů za služby nebylo způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku. Po žalobcově odvolání krajský soud žalobě vyhověl, protože považoval - odvoláním na §15 zák. č. 72/1994 Sb. - za souladné se zákonem způsob stanovení záloh. V dalším řízení zamítl okresní soud rozsudkem ze dne 15.6.2007, č.j. 10 C 330/2005-99, žalobu Horního společenství 3 v části, kterou se žalobce domáhal, aby soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit částku 3 381,- Kč s příslušenstvím, představující dlužnou úhradu do fondu oprav a na správu domu za rok 2002, a to po zjištění, že žalobce neprovedl řádné vyúčtování poskytovaných záloh. Krajský soud rozsudkem ze dne 20.3.2008 zamítavý výrok změnil a stěžovatelce požadovanou povinnost uložil s tvrzením, že absence vyúčtování, případně pochybnosti o jeho správnosti, neopravňují vlastníky jednotek k neplnění povinnosti platit zálohy (v této souvislosti podtrhl, že výše záloh byla stanovena zákonem předpokládaným způsobem, tj. podle pravidel společenství vlastníků schválených usnesením a zkontrolována revizní komisí).
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozsudky krajského soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno stěžovatelčino právo na soudní ochranu. K porušení tohoto práva dojde tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzovaném případě nenastala, protože obecné soudy se zabývaly pasivní legitimací stěžovatelky i existencí její subjektivní povinnosti. Pokud krajský soud dospěl k jinému právnímu názoru, stalo se tak v souladu s principem dvojinstačnosti řízení a koresponduje zásadě iura novit curia.
Ústavní soud neshledal ani porušení stěžovatelčina práva chráněného v čl. 11 Listiny. Stěžovatelčina povinnost má původ ve zvláštním druhu spoluvlastnictví - tzv. bytovém vlastnictví, jehož právní úprava je zařazena do speciálního zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Jak vyplývá z označení zákona a zejména z §1 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, přijatá úprava vyjadřuje jeden druh z dualistických teorií bytového vlastnictví, jenž preferuje spoluvlastnickou koncepci. V důsledku existence tohoto zvláštního spoluvlastnictví budovy je třeba respektovat význam plurality spoluvlastníků budovy, typicky v jejich vzájemném vztahu. V takové relaci je rozhodná výše spoluvlastnického podílu na společných částech domu, která určuje "váhu" hlasu každého spoluvlastníka (v dané věci též jeho podíl na nákladech spojených se správou domu a pozemku). Existuje-li společenství vlastníků jednotek v podobě právnické osoby, je rozhodování vlastníků jednotek současně projevem tvorby vůle této právnické osoby. V tomto směru jsou závěry krajského soudu, který respektuje zvláštní povahu vztahů mezi vlastníky jednotek - spoluvlastníky budovy, správné.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu