ECLI:CZ:US:2008:1.US.1492.08.1
sp. zn. I. ÚS 1492/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Ing. P. K. a Ing. R. S., oba zast. Mgr. Dr. Petrem Skalkou, advokátem, sídlem Olomoucká 2613/4, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13.3.2008, č.j. 26 Odo 1302/2006-235, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.2.2006, č.j. 8 Co 65/2006-182, a Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 24.6.2004, č.j. 106 C 105/2003-88, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, a společnosti Campanula, spol. s.r.o., sídlem 28. října 892, Jeseník, zast. JUDr. Lubomírem Minaříkem, advokátem, sídlem Tř. Svobody 39, Olomouc, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé podanou ústavní stížností (nejprve podanou přímo jimi samotnými, posléze doplněnou prostřednictvím právního zástupce) napadli v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, a to na základě jejich tvrzení, že jimi byla porušena jejich základní práva zaručená Listinou základných práv a svobod (dále jen "Listina"), Ústavou České republiky (dále jen "Ústava), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Dodatkovým protokolem č. 1 k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol"), Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (dále jen "Pakt), a to, čl. 1, č. 3 odst. 1, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy, čl. 1 Dodatkového protokolu, čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Paktu. V další části ústavní stížnosti popsali průběh sporu, především zdůraznili, že okresní soud jim uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi (v postavení žalobce) společně a nerozdílně částku 1 457 253 Kč a náklady řízení, krajský soud přisuzující výroky potvrdil, stěžovatelé s výroky nesouhlasili, podali proti nim dovolání, které Nejvyšší soud odmítl. V prvé řadě namítají, že v prvním i ve druhém stupni rozhodoval věcně nepříslušný soud, neboť vedlejší účastník se domáhal zaplacení půjčené finanční částky, přičemž se jednalo o obchodní závazkový vztah (vzhledem k tomu, že všichni účastníci byli v době uzavření smlouvy podnikateli), čímž bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Dále tvrdí, že se žádný ze soudů prvé a druhé instance nezabýval otázkou, zda jejich manželky daly souhlas s podnikáním a zda věděly o uzavření smlouvy o půjčce a zda daly souhlas s jejím uzavřením. Na tomto základě namítají neplatnost smlouvy o půjčce, protože jejich manželky o půjčce nevěděly, souhlas s jejím uzavřením nedaly. Otázku neplatnosti smlouvy o půjčce považují za otázku zásadního významu, což se odráží také v tom, že pokud je smlouva neplatná, může se žalobce domáhat zaplacení žalované částky pouze z titulu bezdůvodného obohacení, a to ve lhůtě dvou let; proti tomuto nároku stěžovatelé opakovaně vznesli námitku promlčení. V závěru poukázali na skutečnost, že neplatnost smlouvy o půjčce v řízení před soudy obou stupňů namítali z jiného důvodu, a to proto, že osoba, která s nimi smlouvu o půjčce uzavírala, neměla k tomu řádné zplnomocnění, a zdůrazňovali, že ke schválení úkonu nedošlo bez zbytečného odkladu, ale až téměř po třech letech. Z těchto důvodů navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Ústavy, Úmluvy, Dodatkového protokolu a Paktu upravující základní práva, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 3 odst. 1 Listiny:
Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl.38 odst. 1 Listiny:
Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků.
Nejvyšší soud podotkl, že se zabýval toliko otázkou přípustnosti dovolání, přičemž přípustnost neshledal. Dále poznamenal, že účastníkem dovolacího řízení byl pouze Ing. P. K., který podal dovolání, jež nevyvolalo účinky i ve vztahu ke druhému žalovanému, protože žalovaní neměli v řízení postavení nerozlučných společníků. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Krajský soud nesouhlasí s tím, že by věc projednal a rozhodl věcně nepříslušný soud a zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a na právní závěry v něm uvedené. Protože má za to, že nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatelů, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Okresní soud plně odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno.
Vedlejší účastník zrekapituloval podstatu sporu a namítl, že by bylo zcela nad rámec dokazování určený žalobním návrhem, aby se soud zabýval otázkou, zda je předmětný závazek ze smlouvy o půjčce součástí společného jmění manželů, taktéž se soud nemohl zabýval otázkou platnosti či neplatnosti smlouvy z hlediska §145 odst. 2 obč. zákoníku. V návaznosti na to zdůraznil, že případné relativní neplatnosti by se mohl dovolávat jen ten, kdo je neplatným úkonem dotčen, tj. manželky stěžovatelů. Dodatečnou námitku nepříslušnosti soudu považuje vedlejší účastník za neopodstatněnou s poukazem na §261 odst. 6 obch. zákoníku a pochybuje o tom, že by případná nepříslušnost měla vliv na právní postavení stěžovatelů. V další části upozornil, že otázka platnosti právního jednání zmocněnce byla detailně prozkoumána v řízení u obecných soudů, tudíž nepovažuje za nutné se k ní vyjadřovat. Ani s námitkou ohledně promlčení se neztotožnil a poukázal, že i bezdůvodné obohacení podle obch. zákoníku se promlčuje až po 4 letech, tj. žaloba byla podána včas. Z těchto důvodu vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Vzhledem k obsahu vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, která nepřinášejí žádná nová tvrzení, nebylo je třeba zasílat na vědomí a k případné replice stěžovateli.
Ze spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že na návrh vedlejšího účastníka vydal okresní soud platební rozkaz, stěžovatelé vůči němu podali odpor (namítali, že žalobce neprokázal poskytnutí finanční částky, že smlouva o půjčce je neplatná, protože ji uzavírala osoba, která nebyla oprávněna jednat za vedlejšího účastníka), v průběhu řízení vznesli námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení. Po obsáhlém dokazování okresní soud žalobě vyhověl (zamítl požadavek na přiznání úroku z prodlení), což odůvodnil zjištěním, že stěžovatelé z titulu smlouvy o půjčce dluží žalovanou částku. Přitom konstatoval, že smlouva byla uzavřena osobou jednající na základě plné moci, byť tato plná moc byla překročena, žalobce překročení schválil, neboť neoznámil stěžovatelům svůj nesouhlas, naopak smlouvu splnil. Oba stěžovatelé se proti rozsudku (vyjma výroku, jímž byly zamítnuty úroky z prodlení) odvolali, protože zpochybňovali oprávnění jednat jménem věřitele; krajský soud se s jejich námitkou neztotožnil a napadený rozsudek potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 16.3.2006, první stěžovatel proti němu podal dovolání založené na tvrzení, že se soudy nezabývaly otázkou souhlasu manželek s uzavřením smlouvy o půjčce a otázkou, zda žalovaní a jejich manželky mají zúženo SJM. Dále vznesl i námitku věcné nepříslušnosti soudu, protože šlo o spor z obchodního závazkového vztahu. Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl jako nepřípustné.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, spisu okresního soudu a podání účastníků Ústavní soud předně konstatuje, že návrh druhého stěžovatele je nepřípustný, protože byl podán po uplynutí zákonem stanovené lhůty. Druhý stěžovatel nepodal proti rozsudku krajského soudu dovolání, tudíž lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet právní mocí tohoto rozsudku.
Ohledně návrhu prvního stěžovatele na zrušení napadených rozhodnutí Ústavní soud shledává, že je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení takových práv nebylo zjištěno.
V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve vznáší námitky k věcné příslušnosti soudů založené na tvrzení, že šlo o spor z obchodně právního vztahu; je přitom evidentní, že i kdyby byla důvodná, tak se na podstatě sporu a zejména na jejich povinnosti vrátit poskytnuté finanční prostředky ničeho nezmění. Ústavní soud však tuto námitku nepovažuje za důvodnou s ohledem na znění §261 odst. 6 obch. zákoníku. Za evidentně nepřípadnou je třeba považovat argumentaci využívající úpravu obsahu společného jmění manželů (§145 obč. zákoníku) a z toho odvozenou údajnou neplatnost smlouvy o půjčce pro chybějící souhlas manželek. Je totiž notorietou, že §145 obč. zákoníku nelze v této záležitosti použít, souhlas vyžadovaný v §145 odst. 2 obč. zákoníku se dotýká pouze správy majetku, nikoliv uzavírání smluv, z nichž vznikají manželovi (manželce) závazky. Tato otázka by mohla být relevantní pouze při posuzování, zda vzniklý závazek patří k předmětu společného jmění podle §143 odst. 1 písm. a) obč. zákoníku (pozn. takové zjištění nebylo nutné, a to s ohledem na vymezení žalovaných). Také třetí námitka stěžovatele nemá ústavně právní kvalifikaci, protože otázka uzavírání smlouvy osobou zastupující věřitele byla v řízení před obecnými soudy náležitě objasněna.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod prvního stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost druhého stěžovatele byla odmítnuta jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu