ECLI:CZ:US:2008:1.US.1511.08.1
sp. zn. I. ÚS 1511/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. S., právně zastoupeného Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, proti usnesení Policie ČR, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, Teritoriálního oddělení ve Vsetíně ze dne 1. dubna 2008 č. j. ORVS-392-2/TČ-2008-05 a usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 29. dubna 2008 sp. zn. 0 ZT 191/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá shora citovaná rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, a to pro porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Napadeným usnesením Policie ČR, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování, Teritoriálního oddělení ve Vsetíně (dále jen „usnesení PČR“) bylo podle ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla jako nedůvodná zamítnuta napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně (dále jen „státní zástupce“).
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že samotné usnesení PČR znamená značný faktický zásah do jeho práv, toto rozhodnutí považuje za nezákonné a v rozporu s ustanovením §134 tr. řádu. Dle stěžovatele odůvodnění usnesení obsahuje toliko krátké, formální, stručné sdělení, že se skutek stal a že se ho dopustil stěžovatel, vyjmenovává, z jakých podkladů byl vyvozen tento závěr a uvádí výčet úkonů, které ve věci byly provedeny. Stěžovatel spatřuje pochybení v tom, že nebyly přesně označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, jak to ukládá ustanovení §160 odst. 1 poslední věta tr. řádu a policejní orgán se nevypořádal s jeho obhajobou a s jeho argumentací k předmětnému skutku. Stěžovatel se neztotožňuje rovněž s tím, že státní zástupce, který přezkoumal napadené rozhodnutí, dospěl k závěru, že popsané skutečnosti v usnesení policejního orgánu v souhrnu stěžovatele usvědčují z vytýkaného jednání. Postup policejního orgánu i státního zástupce je podle stěžovatele protiprávní, napadená rozhodnutí jsou nezákonná, a proto navrhuje, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení otázky přípustnosti podané ústavní stížnosti. Novela trestního řádu provedená zákonem č. 265/2001 Sb. změnila způsob zahájení trestního stíhání. Neformální opatření „sdělení obvinění“, které bylo sice přezkoumatelné, nikoli však v rámci řádného opravného řízení, bylo nahrazeno „usnesením o zahájení trestního stíhání“, proti kterému lze podat stížnost, kterýžto opravný prostředek stěžovatel vyčerpal. Napadená rozhodnutí orgánů činných trestním řízení jsou pravomocná a konečná a mohou být tudíž podrobena v níže specifikovaném rozsahu přezkumu Ústavním soudem.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní soud již opakovaně konstatoval (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 78, str. 243), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení jako zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V tomto procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení zákonem předvídaným způsobem, to je především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k opodstatněnosti trestního stíhání, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (viz též sp. zn. III. ÚS 539/98 http://www.judikatura.cz/).
Ústavní soud, veden zásadami subsidiarity a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, je oprávněn pouze přezkoumat, zda konkrétní rozhodnutí, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, je v souladu s imperativy článků 8 odst. 2 Listiny a šetří i ostatní základní práva a svobody, tedy posoudit, zda policejní orgán zahájil trestní stíhání z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (trestní řád).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 http://www.judikatura.cz/). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není zjevně opodstatněná.
Podle ustanovení §160 odst. 1 tr. řádu je policejní orgán povinen neprodleně rozhodnout o zahájení trestního stíhání určité osoby jako obviněného, pokud nasvědčují prověřováním podle ustanovení §158 tr. řádu zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala tato osoba, není-li důvod k postupu podle ustanovení §159a odst. 2 a 3 nebo §159b odst. 1 tr. řádu. Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Zjištěnými skutečnostmi se v této souvislosti rozumějí skutečnosti zjištěné zejména podle ustanovení §158 odst. 3 tr. řádu, tedy postupy, jimiž orgány k tomu podle zákona oprávněné (zpravidla policejní orgány) zjišťují, objasňují a prověřují skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a směřující ke zjištění jeho pachatele, které zahrnují jak procesně relevantní důkazy, tak také úřední záznamy, které nemají charakter důkazů použitelných v řízení před soudem a další podklady získané podle trestního řádu.
Ústavní soud, vycházeje z popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že v posuzované věci byla podmínka uvedení základních náležitostí v napadeném usnesení PČR o zahájení trestního stíhání splněna.
Napadené usnesení PČR obsahuje všechny náležitosti upravené v ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán v jeho výroku dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán, přičemž z tohoto popisu vyplývá i forma zavinění, byť není uvedena expresis verbis. Předmětné usnesení obsahuje zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován a zjištěné skutečnosti, z nichž lze dovodit znaky skutkové podstaty stíhaného trestného činu. V odůvodnění usnesení jsou rozvedeny též skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání stěžovatele a z odůvodnění je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny opírá policejní orgán své podezření.
Ústavní soud zdůrazňuje, že na počátku trestního stíhání není možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že tato osoba se dopustila jednání popsaného ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jako je tomu např. u obžaloby.
Rovněž napadené usnesení státního zástupce podle Ústavního soudu odpovídá zákonným požadavkům. Státní zastupitelství se dostačujícím způsobem vypořádalo s námitkami stěžovatele uplatněnými ve stížnosti a z ústavněprávního hlediska nelze jeho postupu ve věci nic vytknout.
V odůvodnění svého rozhodnutí státní zástupce konstatoval, že ve vyšetřovacím spise je založeno dostatečné množství podkladů, které odůvodňují závěr, že byl spáchán trestný čin a je odůvodněno podezření, že pachatelem tohoto trestného činu je stěžovatel. Ve spise jsou založeny úřední záznamy o podaném vysvětlení V. S., M. K., P. M., M. G., úřední záznam MP Rožnov, protokol o lékařském vyšetření krve, zpráva o zásahu HZS, protokol o nehodě v silničním provozu a výsledky dalšího šetření Policie České republiky. Po seznámení s obsahem spisového materiálu dospěl státní zástupce k závěru, že uvedené podklady ve svém souhrnu stěžovatele z vytýkaného jednání usvědčují a zejména zdůraznil, že z těchto podkladů vyplývá skutečnost, spolehlivě vyvracející obhajobu stěžovatele, a to že po nehodě nešly otevřít žádné ze dveří a stěžovatel musel být z automobilu vyproštěn za pomoci hydraulických kleští, čímž je vyloučena možnost, že řidičem havarovaného vozidla by mohla být osoba odlišná od stěžovatele. K tvrzení stěžovatele, že státní zástupce se nevypořádal s jeho obhajobou, Ústavní soud konstatuje, že z odůvodnění usnesení státního zástupce vyplývá, že předmětem jeho přezkumu byly všechny námitky stěžovatele. Ústavní soud navíc uvádí, že prověření obhajoby stěžovatele bude věcí dalších stadií trestního řízení.
Ústavní soud znovu zdůrazňuje, že není oprávněn po meritorní stránce přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. K posouzení toho, zda předmětný skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu, jsou oprávněny toliko orgány činné v trestním řízení. Námitky stěžovatele, jež zpochybňují trestně právní kvalifikaci skutku, budou předmětem hodnocení v probíhajícím trestním řízení, v jehož rámci bude moci stěžovatel uplatňovat všechna svoje procesní práva. Ústavní soud nemůže výsledky tohoto řízení předjímat (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 645/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 18, č. 94).
V projednávané věci Ústavní soud neshledává důvod odchýlit se od své ustálené judikatury připouštějící kasaci usnesení o zahájení trestního stíhání jen naprosto výjimečně, toliko v případě, že jím byla porušena ústavně zaručená ústavní práva stěžovatele. Ústavní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny). Interpretace ani aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení a nevybočují tak z mezí ústavnosti. Napadená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou rovněž dostatečným způsobem, v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. řádu, odůvodněna.
Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení základního práva stěžovatelem namítaného či jiného ústavně garantovaného práva či svobody stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Vojen Guttler v. r.
předseda senátu