ECLI:CZ:US:2008:1.US.1659.08.1
sp. zn. I. ÚS 1659/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Liborem Janků, advokátem v Chebu, Májová 23, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 29/2007-356 ze dne 15. ledna 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 29/2007-356 ze dne 15. ledna 2008, jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Co 645/2005-309 ze dne 11. května 2006, ve znění opravného usnesení č. j. 42 Co 645/2005-317 ze dne 11. května 2006. Podle názoru stěžovatele napadeným rozhodnutí došlo k porušení ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Základní námitka stěžovatele směřuje do rozdílnosti hodnocení hlavní předběžné otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, k němuž tento soud dospěl ve dvou samostatných řízeních, které se však týkaly stejné věci. Nejvyšší soud tím, že v každém z těchto řízení vyhodnotil předběžnou otázku odlišným způsobem, narušil prý právní jistotu stěžovatele i ostatních účastníků civilního sporu.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu i při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.
V předmětné věci je ústavní stížností napaden rozsudek Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek soudu odvolacího a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. V této souvislosti lze pro úplnost uvést, že Nejvyšší soud sice zaujal - na rozdíl od odvolacího soudu - jiný právní názor v otázce promlčení práv, ale současně uvedl, kterými otázkami se odvolací soud nezabýval. Z toho plyne, že odvolací soud (Krajský soud v Ostravě) bude znovu posuzovat odvolání účastníků do rozhodnutí soudu prvního stupně a účastníci tak mají možnost znovu vyjadřovat svá stanoviska k předmětné věci.
Za tohoto stavu je zřejmé, že nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práva stěžovatele poskytuje.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.
Ústavní soud připomíná, že jeho judikatura je ve srovnatelných věcech zcela ustálená.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu je odvolání nepřípustné.
V Brně dne 17. září 2008
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj