ECLI:CZ:US:2008:1.US.1684.08.1
sp. zn. I. ÚS 1684/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. B., zastoupeného JUDr. Pavlínou Tomanovou Sabovou, advokátkou se sídlem Prachatice, Kostelní náměstí 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 8 Tdo 423/2008, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 8 To 105/2007, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 8. 2007, čj. 17 T 29/2006 - 736, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností B. B. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1, 2, 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
Rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným v bodě I. pokusem trestného činu vraždy, podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ"), v bodě II. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) TrZ a v bodě III. rozsudku trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 TrZ, kterého se dopustil poté, co po fyzickém napadení B. M. (dále jen "poškozená") a zákroku Policie ČR opustil byt, z nezjištěného místa telefonicky kontaktoval na mobilní telefon syna poškozené a výhrůžkami zabitím ho nutil, aby mu sdělil současné místo jejího pobytu. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti let se zařazením do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci - loveckého nože a stanovena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně způsobenou škodu ve výši 3.118,-- Kč.
Vrchní soud v Praze, z podnětu odvolání stěžovatele a státního zástupce, částečně zrušil napadený rozsudek, a to ve výroku o vině v bodech I. a II., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 trestního řádu (dále jen "TrŘ") sám znovu rozhodl. V bodě I. výroku rozsudku uznal stěžovatele vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 TrZ, spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle ustanovení §41 odst. 1 TrZ. Uvedený skutek spáchal stěžovatel tím, že po vzájemné potyčce zaútočil nožem na životně důležitá místa poškozeného J. D. (dále jen "poškozený"). Opakovaně úmyslně ho bodl silou minimálně střední intenzity do oblasti krku a horní poloviny těla. S ohledem na místa zranění mohlo, s vysokou pravděpodobností, dojít k poškození důležitého orgánu, s bezprostředním ohrožením na životě vykrvácením nebo zavzdušněním dutiny hrudní, přičemž k usmrcení poškozeného nedošlo. V bodě II. výroku rozsudku uznal stěžovatele vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) TrZ spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou podle ustanovení §41 odst. 1 TrZ. Tento skutek spáchal tím, že napadl fyzicky svoji družku B. M., způsobem popsaným ve skutkové větě. Po celou dobu konfliktu na ni křičel, aby sehnala peníze, k čemuž ji chtěl popsaným násilným jednáním, a to i za použití nože, donutit. V obou případech tak jednal přesto, že rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 10. 2. 2004, sp. zn. 18 T 60/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. 4 To 234/2004, byl odsouzen mj. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 TrZ k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, který částečně vykonal. Z jeho výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. 40 Pp 566/2005, dne 30. 11. 2005. Za tyto trestné činy a za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 TrZ, jímž byl uznán vinným, napadeným rozsudkem soudu prvního stupně pod bodem III., a ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, mu odvolací soud uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně odvolací soud vyslovil zabrání věci - loveckého nože a stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozené, Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, způsobenou škodu ve výši 3.118,-- Kč.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že pod bodem I. a II. napadených rozhodnutí měla být aplikována zásada "in dubio pro reo". Opětovně tvrdil, že v jednání pod bodem I. napadených rozhodnutí absentuje subjektivní stránka trestného činu, neboť nebyl prokázán jeho úmysl poškozeného usmrtit. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 433/2002. Obecné soudy vycházely pouze z osamocené výpovědi poškozeného a nevyhověly návrhu stěžovatele na vypracování znaleckého posudku na obecnou i specifickou věrohodnost poškozeného. Stěžovatel nesouhlasil ani se způsobem vzniku poranění poškozeného. Mechanismus vzniku poranění tak, jak jej popisoval poškozený při svém výslechu, neodpovídal závěrům znaleckého posudku. Konečně poukázal i na jisté pochybnosti ohledně nálezu nože svědkem M. K. Svědek měl nůž najít v uzamčené zahradě a nevypověděl, jak se do ní dostal. Obdobně ani skutky pod bodem II. a III. napadených rozhodnutí nebyly dostatečně prokázány. Svědci poškozená B. M. i její syn sami ze své vůle změnili výpovědi. Opakovaně uvedli verzi pravdivou, ze které však soudy nevycházely.
Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Tvrzení stěžovatele nepřinesla do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavněprávní roviny.
Úkolem Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy. Jeho úkolem je pouze zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek. Soudcům nelze přikazovat, jak mají ve věci rozhodnout, jaké důkazy mají před svým rozhodnutím provést, aniž by byly v zásadě povinny vyhovět každému důkaznímu návrhu obžalovaného, a jak tyto hodnotit. Na obecných soudech leží úkol provést důkazy před obžalovaným ve veřejném líčení za účelem jejich kontradiktorního projednání, jednotlivé důkazy zhodnotit, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech, v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se soud řídil a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu.
V projednávané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 TrŘ) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 TrŘ). Jinými slovy, obecné soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestné činy měly vliv, a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že v daném případě se stěžovatel dopustil pokusu trestného činu vraždy a trestných činů vydírání. V odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřovaly věrohodnost a nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů. Rovněž zdůvodnily, proč uvěřily prvotním výpovědím poškozené B. M. a jejího syna, a nikoli těm následujícím (např. zvuková nahrávka telefonátů na linku 158 v den napadení), přičemž respektovaly právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a uvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ).
V souvislosti s námitkami stěžovatele, vytýkajícími obecným soudům, že neprovedly obhajobou navržené důkazy, je nutno opětovně připomenout, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Z této zásady mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba.
Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu, který účastník řízení navrhne. Je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak, přičemž rozsah dokazování je z jiných důkazních pramenů dostatečný pro to, aby bylo možno náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu, jak tomu bylo v dané věci (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 566/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, C. H. Beck, 2005, str. 99). Soud je však povinen ve svém rozhodnutí vyložit, z jakého důvodu navržený důkaz neprovedl. I Evropský soud pro lidská práva ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci. Neprovedení navrhovaného důkazu ještě neznamená, že řízení jako celek nebylo spravedlivé, neboť ze zásad řádného procesu nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, jež jsou navrhovány (srov. Barbera, Messsegué a Gavardo, 1988).
Této povinnosti obecné soudy dostály. V odůvodnění svých rozhodnutí konstatovaly, že stěžovatelem navrhované doplnění dokazování nemohlo přinést další objasnění skutkových okolností, neboť takovéto doplňování dokazování je ve světle ostatních provedených důkazů již zcela nadbytečné (str. 31 rozsudku soudu prvního stupně a str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud považuje tento závěr, s ohledem na provedené dokazování, za logický a dostatečně odůvodněný.
Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaných trestných činů a obecným soudům umožnily učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem je patrna logická vazba, a nikoli extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí považovat za protiústavní. Ústavní soud považuje za nadbytečné znovu opakovat, na základě jakých částí svědeckých výpovědí a dalších důkazů obecné soudy konstruovaly svá skutková zjištění a právní závěr o spáchání uvedených trestných činů stěžovatelem, neboť tyto skutečnosti byly sumarizovány v rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího soudu i v rozhodnutí Nejvyššího soudu a zcela na ni odkazuje.
Obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Stěžovateli byl zaručen přístup k nezávislému a nestrannému soudu, po celou dobu řízení byl právně zastoupen. Věc byla projednána veřejně, v přítomnosti stěžovatele, který měl možnost uplatnit před soudy argumenty na svoji obhajobu a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud neshledal ani porušení principu presumpce neviny a z tohoto principu vyplývající zásady in dubio pro reo. Uplatnění této zásady (čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy a čl. 14 odst. 2 Paktu), je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zmíněné zásady, neboť soud pochybnosti nemá. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. září 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu