ECLI:CZ:US:2008:1.US.1702.08.1
sp. zn. I. ÚS 1702/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti D. K., zast. Mgr. Ing. Petrem Konečným, advokátem, sídlem Na Střelnici 39, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 6.2.2006, č.j. 12 Co 848/2005-285, a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 7.4.2004, č.j. 15 C 54/98, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud"), jimiž jí byla uložena povinnost vyklidit konkrétní byt a tento byl vyklizený předat K. K., a to do 15 dnů po zajištění náhradního bytu. Ústavní stížnost podala poté, kdy bylo její dovolání proti rozsudku krajského soudu odmítnuto. V návrhu uvedla, že ve sporu o vyklizení bytu se soudy zabývaly otázkou charakteru předmětného bytu, neboť tento byt byl směněn s původně bytem vojenským. K. K. byl v té době již ze zdravotních důvodů z Armády ČR propuštěn, nikdy se do směňovaného bytu nenastěhoval, v té době již žil se svojí nynější manželkou v jejím domě a očekávali narození dítěte, od rodiny odešel a tvrdil, že se bytu vzdal ve prospěch stěžovatelky. Přitom soudy dospěly k závěru, že se jednalo o byt vojenský, tedy K. K., ač v bytě nikdy nebydlel, se stal jeho nájemcem, tento jeho nájemní vztah nadále trvá a ona je povinna se z bytu vystěhovat. Stěžovatelka se s tímto posouzením neztotožňuje, od počátku s ní bylo jednáno jen s ní jako s nájemcem předmětného bytu, nikdy jí nebylo oznámeno, že byt užívá bez právního důvodu, K. K. se začal o byt zajímat až v souvislosti se zjištěním, že byty v domě jsou určeny za zvýhodněné ceny k prodeji jejich nájemcům. Za hluboký zásah do ústavně zaručených práv považuje, že soudy po 18 letech dospěly k závěru, že byt užívá jen odvozeně jako bývalá manželka nájemce a že je zavázána byt vyklidit. Dále brojí proti tomu, že vyklizení má být vázáno jen na zajištění náhradního bytu o menší podlahové ploše, nižší kvalitě a méně vybavený, popř. i mimo obec, než je byt vyklizovaný, protože se údajně sama připravila o jinou možnost uspokojit svou bytovou potřebu, což se opírá o zcela nepodložený závěr, že v době, kdy měla možnost získat ze zaměstnání družstevní stabilizační byt, tento byt po dohodě se zaměstnavatelem přenechala dceři (dceři společné s K. K.). V této souvislosti soudy, dle jejího názoru, zcela ignorovali ustanovení §3 obč. zákoníku, neboť chování K. K. zcela zasahuje do jejích práv a oprávněný zájmů a je zcela rozporné s dobrými mravy. Ústavní stížnost odůvodňuje tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a to na nedotknutelnost osoby a soukromí dle čl. 7 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 11 odst. 3 Listiny, neboť se domnívá, že v této rovině lze posuzovat nájemní právo či právo na bydlení analogicky právu vlastnickému, čl. 12 odst. 3 Listiny a zejména čl. 32 Listiny týkající se ochrany rodiny, kdy soudy nijak nezohlednily skutečnosti týkající se obývání bytu stěžovatelkou a dětmi, taktéž přenechání družstevního bytu dceři, taktéž právo na soudní ochranu dle čl. 36 a čl. 37 Listiny a čl. 96 Ústavy. Namítá, že nebyla zohledněna její sociální situace (výchova dvou dětí za nicotného přispění K. K., invalidita), ani péče o byt. Z těchto důvodů navrhla, aby napadená usnesení Ústavní soud zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 7 Listiny:
1) Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem.
2) Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.
Čl. 11 odst. 3 Listiny:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Čl. 12 odst. 3 Listiny:
3) Jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí mohou být zákonem dovoleny, jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku. Pokud je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být takové zásahy zákonem dovoleny, též je-li to nezbytné pro plnění úkolů veřejné správy.
Čl. 32 Listiny:
1) Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.
2) Ženě v těhotenství je zaručena zvláštní péče, ochrana v pracovních vztazích a odpovídající zdravotní podmínky.
3) Děti narozené v manželství i mimo ně mají stejná práva.
4) Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezena a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
5) Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.
6) Podrobnosti stanoví zákon.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 37 Listiny:
1) Každý má právo odepřít výpověď, jestliže by jí způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě nebo osobě blízké.
2) Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení.
3) Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
4) Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Čl. 96 Ústavy:
1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
II.
Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že již v roce 1998 se K. K. domáhal (původně vůči 4 žalovaným) vyklizení předmětného bytu, a to do 15 dnů od zajištění náhradního ubytování. Tvrdil, že mu byt byl přidělen v roce 1986, a protože jeho manželství bylo rozvedeno, přestali být žalovaní příslušníky jeho domácnosti a odpadl právní důvod proto, aby byt užívali. Žalovaní se žalobou nesouhlasili, namítali neujasněný charakter bytu, jako bytu služebního. Okresní soud po provedení obsáhlého dokazování (jakož i poté, kdy jeho první vyhovující rozsudek byl krajským soudem zrušen) dospěl k závěru, že předmětný byt byl služebním bytem (byť tento charakter již pozbyl), že účastníci řízení v něm nikdy nevedli společnou domácnost, nevzniklo k němu ani právo společného nájmu, nedošlo ani k přechodu nájmu na žalované. Z těchto důvodů okresní soud konstatoval, že stěžovatelka je povinna byt vyklidit, neboť ho užívá bez právního důvodu, a žalobě napadeným rozsudkem vyhověl. Ohledně bytové náhrady uvedl, že stěžovatelce nesvědčí žádný důvod k jejímu poskytnutí, avšak s přihlédnutím k dobrým mravům ji bytovou náhradu přiznal. Šlo však o náhradu nižšího stupně, neboť zjistil, že se stěžovatelka dobrovolně vzdala možnosti uspokojit svoji bytovou potřeby převodem družstevního stabilizačního bytu na dceru (která disponuje dalším bytem) a že stěžovatelka je spoluvlastnictví rodinného domku. Výrok o povinnosti byt vyklidit a související náhradový výrok napadla stěžovatelka odvoláním, ve kterém polemizovala se závěry soudu I. stupně. Krajský soud odvolací námitky přezkoumal a zkonstatoval, že neobstojí. S okresním soudem se neztotožnil pouze v právním důvodu poskytnutí bytové náhrady, kterému vytkl, že pominul aplikaci ustanovení §713 odst. 1 obč. zákoníku, což ovšem nezpůsobilo věcnou nesprávnost rozhodnutí. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud ho usnesením ze dne 27.3.2008, č.j. 26 Cdo 2192/2006-333, jako nepřípustné odmítl (přitom se podrobně zabýval hodnocením jednotlivých dovolacích námitek ve vztahu k jejich případnému posouzení jako otázek zásadního právního významu - viz str. 6 a 7 usnesení).
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a jejími přílohami Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Stěžovatelka totiž opakuje svoje námitky, které již přednesla před obecnými soudy, a snaží o jejich povýšení na ústavně právní rovinu. Je však třeba, aby si uvědomila, že Ústavní soud není další instancí ve sféře obecného soudnictví, přísluší mu ochrana ústavnosti (jejím obsahem není ochrana dobrých mravů, jak se stěžovatelka mylně domnívá - viz str. 3 ústavní stížnosti). Proto je nezbytné, aby tvrzené zásahy do základních práv a svobod byly skutečně opodstatněné. V této souvislosti je namístě ještě připomenout, že se nelze dovolávat ústavně právní ochrany v situacích, kdy stěžovateli nesvědčí příslušné subjektivní právo; z tohoto hlediska je zcela nepřípadná námitka o porušení čl. 11 odst. 3 Listiny, protože stěžovatelce žádné právo vlastnické, ale ani právo nájmu nesvědčilo. V návaznosti na toto zjištění je i liché tvrzení o porušení základního práva na nedotknutelnost osoby (žádný konkrétní zásah ani netvrdí) a soukromí dle čl. 7 Listiny, stejně jako tvrzení o zásahu do nedotknutelnosti obydlí dle čl. 12 odst. 2 Listiny. Uložením povinnost vyklidit byt nemůže dojít k zásahu do ochrany rodiny, neboť ani případným vyklizením bytu se žádné rodinné vztahy stěžovatelky nenarušují. Konečně Ústavní soud uzavírá, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno ani stěžovatelčino právo na soudní ochranu. K porušení tohoto práva dojde tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzovaném případě však nenastala, protože obecné soudy se velmi podrobně zabývaly jejími tvrzeními spočívající v procesní obraně proti žalobě, řádně je přezkoumaly a odmítavá stanoviska zdůvodnily. Pokud krajský soud dospěl k jinému názoru o právním důvodu náhradního bytu, aniž by se tato změna odrazila v charakteru přiznané bytové náhrady, stalo se tak v souladu s principem dvojinstačnosti řízení a koresponduje zásadě iura novit curia.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu