ECLI:CZ:US:2008:1.US.1725.08.1
sp. zn. I. ÚS 1725/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. R., zastoupeného Mgr. Tomášem Palíkem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 35, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 4 To 531/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2006, čj. 5 T 143/2006 - 286, co do výroku o trestu zákazu činnosti a stanovení další přiměřené povinnosti.
Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) TŘ, jehož se dopustil tím, že jako jednatel společnosti ROTRAC s. r. o. uzavřel s firmou Hořické strojírny s. r. o. rámcovou smlouvu o spolupráci, v níž byla sjednána výhrada vlastnictví na dodané zboží. Na základě objednávek ze dne 29. 11. 2004, 1. 12. 2004, 21. 12. 2004 a 1. 12. 2004 odebrala společnost ROTRAC s. r. o. zboží v celkové hodnotě 1 099 360,99 Kč a toto zboží předali autodopravci dvěma nizozemským firmám. Tyto firmy převedly na společnost ROTRAC s. r. o. úhradu za takto odebrané zboží na její bankovní účet. Stěžovatel poté ve dnech 23. 2. - 25. 3. 2005 tyto peníze z firemního účtu vybral a použil v rozporu s ustanovením rámcové smlouvy o spolupráci, ačkoliv si byl vědom, že se jedná o peníze za prodej zboží, odebraného od Hořických strojíren. Za toto zboží, do data splatnosti faktur, ani po uznání dluhu ze dne 6. 5. 2005, nezaplatil a poškozené společnosti tak způsobil škodu v uvedené výši. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na dobu tří roků. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti - zákazu výkonu statutárního zástupce společnosti na dobu tří roků a byla mu uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil poškozenému způsobenou škodu.
Krajský soud v Brně po zrušení části výroku uložil stěžovateli přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil a uložil mu trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech na dobu tří let.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že byl odsouzen za to, že jako jednatel společnosti ROTRAC s. r. o. nezaplatil Hořickým strojírnám s. r. o. za odebrané zboží. Nebyl ale jediným jednatelem této společnosti, protože dalším jednatelem a zároveň společníkem byl J. R., který rozhodoval o všech obchodních transakcích. Stěžovatel jednal pouze s těmi obchodními partnery, kteří neuměli anglicky nebo německy a se kterými se J. R. nemohl domluvit. V Hořických strojírnách obchody dojednával J. R., který však nebyl v jeho trestní věci vyslechnut ani jako svědek ani jako obviněný, přesto, že právě on z pozice jediného společníka rozhodoval o tom, komu a co má společnost ROTRAC s. r. o. zaplatit. Dále poukázal na skutečnost, že J. R. převedl svůj obchodní podíl na V. P., kterému stěžovatel poté předal veškerou dokumentaci společnosti. Po převodu podílu přišla společnosti vratka DPH z příslušného finančního úřadu, která zcela postačovala na úhradu vůči Hořickým strojírnám. O tomto dluhu nový společník V. P. věděl z účetnictví firmy. V té době měly již Hořické strojírny na svoji pohledávku pravomocný rozhodčí nález a mohly vést exekuci, v rámci které by ze shora uvedené vratky DPH byly uspokojeny. Nelze tedy stěžovateli dávat za vinu, že poškozený neobdržel platbu za výrobky. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem Krajského soudu v Brně byla porušena jeho základní práva, uvedená v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Z připojeného rozsudku Krajského soudu v Brně Ústavní soud zjistil, že jím, jak již uvedeno výše, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o trestu zákazu činnosti a o stanovení povinnosti k náhradě škody a nově o nich rozhodl. K odvolacím námitkám stěžovatele uvedl, že z výpovědi svědka V. i z dohody o uznání dluhu vyplývá, že rámcovou dohodu stěžovatel podepsal. Nemůže tak obstát jeho námitka, že si výhrady vlastnictví nebyl vědom. Pokud finanční prostředky, získané za prodej zboží od Hořických strojíren, vybral z účtu společnosti ROTRAC, jejímž byl jednatelem, a použil je nezjištěným způsobem, naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Odvolací soud poukázal i na to, že to byl stěžovatel, kdo byl aktivní při převodu společnosti ROTRAC s. r. o. na V. P., který ji krátce nato prodal J. S. Podle závěru odvolacího soudu šlo o typické tzv. tunelování firmy, tedy vyvedení majetku a předání zadlužené firmy další osobě. Stěžovatel svým jednáním způsobil poškozené společnosti Hořické strojírny s. r. o. škodu ve výši 1 099 360,99 Kč, tedy značnou škodu. Byl splněn i materiální znak pro užití kvalifikované skutkové podstaty s ohledem na výši škody, počet útoků i způsob jednání stěžovatele. Trest odnětí svobody v trvání dvou roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu tří roků rozhodně není trestem nepřiměřeným. Jako přiléhavý zhodnotil odvolací soud i trest zákazu činnosti, neboť stěžovatel zneužil svého postavení ve firmě. Je proto v zájmu společnosti, aby takovéto osoby nepůsobily v podnikatelském prostředí. Ve výroku soudu prvního stupně však byl trest zákazu činnosti málo konkrétní, proto jej odvolací soud zpřesnil a uložil stěžovateli přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době, podle svých sil, nahradil způsobenou škodu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel navrhl pouze zrušení rozsudku odvolacího soudu, přesto, že odsuzující výrok byl vynesen Městským soudem v Brně a odvolací soud jej změnil jen v nepatrném rozsahu. Na tomto místě je třeba podotknout, že Ústavní soud je vázán petitem ústavní stížnosti a nemůže jít nad jeho rámec. Proto se zabýval pouze ústavností řízení a rozsudku Krajského soudu v Brně.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě zopakoval argumenty, které uvedl již v odvolání i dovolání, a které doprovodil obecným tvrzením o porušení všech základních práv, zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Argumentačně zůstal v obecné rovině a nepodal žádný ústavně právní argument. Neuvedl, v čem konkrétně krajský soud pochybil, respektive jakým konkrétním postupem porušil jeho základní právo na soudní ochranu.
Ústavní soud, po přezkoumání ústavnosti řízení před odvolacím soudem, dospěl k závěru, že v projednávané věci odvolací soud zjistil správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv, v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které z důkazů jej přivedly k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel dopustil označeného trestného činu. Ten byl prokázán výsledky dokazování a logicky z nich vyplynul. Porušení zásady volného hodnocení důkazů ani porušení zásady presumpce neviny (in dubio pro reo) nebylo v předmětném trestním řízení shledáno.
Rovněž nebylo zjištěno, že by stěžovateli bylo v průběhu celého trestního řízení bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení, promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem. Věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, stěžovatel měl čas a možnost k přípravě obhajoby, možnost seznámit se s důkazy a vyjádřit se k nim. Nic nenasvědčuje tomu, že by v soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu byl uložen neadekvátní a nepřiměřený trest. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do Listinou chráněného základního práva.
Pokud stěžovatel tvrdí, že dluh společnosti mohl být uhrazen z jiných zdrojů (konkrétně z vratky DPH od finančního úřadu) a že jej mohl uhradit nový společník firmy, jedná se o jeho snahu přenést odpovědnost na jiného. V této souvislosti je třeba uvést, že sama možnost dalších osob uhradit poškozenému dlužnou částku dodatečně nemůže stěžovatele zbavit trestní odpovědnosti. Je totiž nepochybné, že pouze stěžovatel prováděl výběry z účtu společnosti, nakládal s peněžními prostředky v rozporu s rámcovou smlouvou. Finanční prostředky, které odběratelé za odebrané zboží zaplatili, poškozené obchodní společnosti vědomě nezaplatil a použil k jinému účelu.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu