ECLI:CZ:US:2008:1.US.1798.07.1
sp. zn. I. ÚS 1798/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti A. P. a O. J., obě zast. Mgr. Lukášem Mokrým, advokátem, sídlem Sokola Tůmy 743/16, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24.5.2006, č.j. 56 Co 409/2005-220 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 9.6.2005, č.j. 23 C 250/96-196, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 15, Praha 1, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelky podanou ústavní stížností napadly v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a rozsudek Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"). Uvedly, že okresní soud napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě, kterou se domáhaly odškodnění ve formě finanční náhrady za nemovitosti postižené trestem propadnutí majetku jejich otce (rozsudek byl zrušen v roce 1969 a v roce 1991 byl jejich otec zproštěn obžaloby). Okresní soud ve vztahu k 1.stěžovatelce žalobu částečně zamítl a ve vztahu ke 2.stěžovatelce žalobu zamítl v celém rozsahu (s odůvodněním, že nesplňovala požadavek státního občanství ČR). Nedůvodnost žaloby spatřoval soud ve skutečnosti, že stěžovatelky byly v době účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. již dávno vlastnicemi předmětných nemovitostí, nárok shledal důvodným jen ohledně zdemolované hospodářské budovy. Stěžovatelky podaly proti nevyhovujícím výrokům odvolání, krajský soud napadený rozsudek potvrdil, protože se ztotožnil se závěry soudu I. stupně (částečně změnil jen výrok o nákladech řízení). Stěžovatelky nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že druhá z nich nemá české státní občanství z důvodu, že po 20.5.1966, kdy vstoupila v platnost úmluva o odstranění dvojího státního občanství mezi ČSSR a PLR, neprovedla volbu českého státního občanství do 20.5.1967, svoje občanství doložila cestovním pasem České republiky a osvědčením o státním občanství České republiky. Obě stěžovatelky dále namítají, že nesprávný je právní závěr, že jim nevznikl nárok na vydání nemovitostí, za které se domáhaly finanční náhrady, protože k okamžiku účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. již byly jejich podílovými spoluvlastnicemi. K tomu dodávají, že k nabytí spoluvlastnictví nedošlo v důsledku jakéhokoli restitučního aktu nebo podobného jednání státu, kterým by napravoval křivdu způsobenou neoprávněným odsouzením jejich otce k propadnutí majetku, ale pouze vlastní iniciativou jejich matky, která je po propadnutí znovu zakoupila (kupní smlouvou ze dne 10.2.1954). Aplikací tohoto názoru nebyl naplněn základní účel zákona č. 87/1991 Sb. zmírnit následky majetkové křivdy a stěžovatelky jsou trestány za svou minulou snahu nabýt zpět dřívější rodinný majetek, ke kterému měly i citový vztah, a jsou tak ve znevýhodněném postavení oproti osobám s podobným osudem, které se však o svůj majetek dříve nezajímaly. Dle jejich názoru je takový postoj v rozporu s ústavními principy rovnosti osob před zákonem a práva vlastnit majetek. První stěžovatelka dále namítá, že minimálně mělo být vyhověno jejímu nároku ohledně finanční náhrady za 1/4 nemovitostí, protože byla s druhou stěžovatelkou jedinými dědici svého otce, proto měly dědictví nabýt stejným dílem, protože je vlastnicí 1/4 nemovitostí, zbývá ještě druhý podíl 1/4 do celkového podílu ve výši 1/2. Tudíž měla alespoň za zbývající druhý 1/4 podíl nárok na finanční náhradu, neboť jí tento podíl nemůže být vydán. Na základě těchto tvrzení mají stěžovatelky zato, že jednáním obecných soudů byly poškozeny na svých právem a zároveň tak bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 a násl. Listiny, zejména pak ústavně zaručený princip rovnosti před zákonem. Z těchto důvodů navrhují, aby Ústavní soud napadené rozsudky zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelky namítají, je následující:
Čl. 11:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl.36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti.
Krajský soud vyjádřil nesouhlas s námitkou druhé stěžovatelky, že volbu občanství ČR v období 20.5.1966 - 20.5.1967 prokázala, neboť je držitelkou cestovného pasu a osvědčení o státním občanství; za podstatné považuje, zda provedla volbu československého státního občanství, přičemž stěžovatelka žádný takový důkaz nepředložila. K námitce ohledně finanční náhrady krajský soud zopakoval svůj závěr, že stěžovatelkám nelze přiznat finanční náhradu za nemovitosti, neboť náhrada přísluší podle zákona oprávněné osobě jen jako náhradní plnění za nemovitosti, k nimž oprávněné osobě vznikl nárok na vydání, avšak nemovitosti nelze vydat. V ostatním odkázal na odůvodnění svého rozsudku, návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Okresní soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že nově k věci nic nedodává. Při posouzení právního nároku byl vázán právním názorem krajského soudu. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti též nestylizoval.
Česká republika - Ministerstvo financí, jako vedlejší účastník, považuje ústavní stížnost za nedůvodnou jak po stránce skutkové, tak právní. Připomenula, že napadené rozsudky vycházejí z přesně a úplně zjištěné skutkové podstaty a jejich závěry jsou v souladu se zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; nelze je považovat za protiústavní, jak se stěžovatelky mylně domnívají, dále uvedla, že okolnost, že druhá stěžovatelka byla v minulosti státní občankou ČR není pro účely restitučního zákona postačující. Z uvedených důvodů navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 23 C 250/96 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky se žalobou ze dne 29.10.1995 domáhaly finanční náhrady za nemovitosti, které jim nebylo možno vydat podle zák. č. 87/1991 Sb. v naturální podobě, jejíž výši později vyčíslily na 404 483,- Kč pro každou z nich. Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že návrh stěžovatelek je důvodný, o čemž rozhodl dne 17.5.2000 mezitímním rozsudkem, č.j. 23 C 250/96-55. Na základě odvolání vedlejšího účastníka byl tento rozsudek usnesením krajského soudu ze dne 23.4.2001, č.j. 13 Co 982/2000-80, zrušen. V další etapě řízení se okresní soud - zavázán právním názorem krajského soudu - koncentroval na zjištění subjektivních (zejména státní občanství ČR u druhé stěžovatelky) i objektivních podmínek (cena dotčených nemovitostí) oprávněnosti restitučního nároku. Rozsudkem ze dne 9.6.2005, č.j. 23 C 250/96-196, částečně uznal nárok na finanční náhradu první stěžovatelky (pouze za odstraněnou nemovitost), ve vztahu ke druhé stěžovatelce žalobu zcela zamítl, protože nebyla ke dni podání žádosti o vyplacení finanční náhrady státní občankou ČR. Soud navíc zdůraznil, že nelze požadovat finanční náhradu za nemovitosti, které byly v době účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. ve spoluvlastnictví stěžovatelek. Stěžovatelky rozsudek soudu I. stupně napadly odvoláním, jímž brojily proti zamítavým výrokům ve věci samé a souvisejícím výrokům o náhradě nákladů řízení. Druhá stěžovatelka namítala, že soud I. stupně dospěl k chybnému závěru o absenci jejího českého občanství, neboť jeho volbu provedla v rozhodné době mezi 20.5.1966 a 20.5.1967 a není její chybou, že o tom nelze dohledat písemný dokument (o jejím českém občanství svědčí veřejné listiny); společně obě stěžovatelky napadaly závěr ohledně nemožnosti přiznat jim finanční náhradu, protože ke dni účinnosti zák. č. 87/1991 Sb. již byly spoluvlastnicemi propadnutých nemovitostí. Krajský soud neshledal odvolání důvodným a rozsudkem ze dne 24.5.2006, č.j. 56 Co 499/2005-220, prvostupňový rozsudek v napadených výrocích potvrdil (toliko změnil výrok o náhradě nákladů řízení). V odůvodnění se obsáhle zabýval státním občanstvím ČR druhé stěžovatelky a dospěl k závěru, že k datu 1.4.1991 nebyla českou státní občankou, proto není oprávněnou osobou. Dále konstatoval, že jsou-li stěžovatelky spoluvlastnicemi dříve propadlých nemovitostí, nemohl jim vzniknout nárok na jejich vydání a z téhož důvodu jim nelze přiznat ani nárok na finanční náhradu za ně. Obě stěžovatelky, se shodnými námitkami, napadly rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10.5.2007, č.j. 28 Cdo 3277/2006-247, odmítl jako nepřípustné, neshledav, že by rozhodnutí odvolacího soudu řešilo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo by odvolací soud řešil právní otázky v rozporu s hmotným právem (tento závěr podrobně zdůvodnil na str. 5-7 usnesení).
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a se spisem okresního soudu Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost stěžovatelek je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkami namítaných porušení jejich základních práv a z tohoto pohledu konstatuje, že žádné porušení jejich práva vlastnit majetek a práva na soudní a jinou právní ochranu, včetně principu rovnosti před zákonem, nebylo zjištěno.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelkami opakovaně vznášené námitky ohledně naplnění podmínek pro restituci majetku podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Obsah jejich ústavní stížnosti je téměř totožný s obsahem dovolání, stěžovatelky nepřinášejí žádné nové právní argumenty ani neuvádějí nové skutkové okolnosti, pouze tvrdí, že se jednáním soudů prvního a druhého stupně cítí poškozeny na svých právech a že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny, zejména pak ústavně zaručený princip rovnosti před zákonem. Nutno mít na paměti, že Ústavní soud mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že v restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem (např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 10/2000). Tento závěr je v souladu s konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení konkrétního restitučního nároku musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od státu odňaté věci, za určitých podmínek, získal. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další - společensky nežádoucí (stát proto poskytuje ochranu např. tomu, kdo odňaté věci podstatným způsobem změnil, zhodnotil - viz §8 odst. 1 zák. č 87/1991 Sb., tomu kdo nabyl věci od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění - viz §4 odst. 2 téhož zákona).
V předmětném sporu obecné soudy opakovaně posuzovaly naplnění podmínek pro restituci majetku, který přešel na stát, resp. naplnění podmínek pro poskytnutí finanční náhrady. Jde tedy o typický příklad výkladu a použití jiného právního předpisu než ústavního, což je výlučnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud je oprávněn posuzovat pouze ústavnost takového výkladu či aplikace, jestliže by konečným důsledkem byl zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak výše uvedeno, žádný takový zásah nebyl shledán.
K namítanému porušení práva na soudní ochranu Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno takové právo stěžovatelek. Obecné soudy se jejich návrhy zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejich tvrzeními i s navrženými důkazy, argumentačně přesvědčivým způsobem obecné soudy zdůvodnily adekvátní stanovisko při posuzování jejich věci.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelek, byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu