ECLI:CZ:US:2008:1.US.1823.07.1
sp. zn. I. ÚS 1823/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného Mgr. Jiřím Kohlíčkem, advokátem se sídlem Příbram III, Komenského nám. 289, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 5 Tdo 894/2006, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2005, čj. 9 To 302/2005 - 3701, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 2. 12. 2004, čj. 3 T 123/2002 - 3552, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se M. L. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Příbrami (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 2 odst. 2, 3, čl. 3 odst. 3, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 5, čl. 7, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně požádal, aby Ústavní soud postupoval podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ se spoluobžalovaným M. N. Skutek spáchali tím, že po společné domluvě, v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, M. N. jako obchodní zástupce společnosti Provident Financial, s. r. o., uzavřel s nejméně 383 klienty za tuto společnost smlouvy o půjčce v různé výši. Následně bez souhlasu věřitele s těmito klienty uzavíral smlouvy o převzetí dluhu a jednotlivým klientům za tyto úkony poskytl odměnu ve výši cca 1 000,-- Kč. Sám pak převzal zapůjčené finanční částky v úmyslu je nevrátit a použít pro vlastní potřebu. Tímto jednáním vylákal částku ve výši nejméně 2 451 000,-- Kč. Za to byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou.
Stěžovatel v obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti (cca 100 stran) tvrdil, že policejní orgány se dopustily řady pochybení již před zahájením trestního stíhání a následně i v přípravném řízení. Obžaloba byla podána pro jiný skutek, než pro který mu bylo sděleno obvinění a soud prvního stupně pochybil, pokud obžalobu přijal. Stěžovatel rozebral jednotlivá hlavní líčení a postupy soudu během těchto líčení, poukázal na jednotlivé důkazy založené ve spise, provedl jejich vlastní hodnocení, stejně jako provedl rozbor neplatnosti smluv o půjčce poskytovaných společností Provident Financial, s. r. o., a platnosti jeho smluv o převzetí dluhu. Tvrdí, že nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění a nedošlo ke vzniku škody. Nesouhlasil se znaleckým posudkem z oboru ekonomiky. Současně rozebral znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, které byly vypracovány na jeho osobu. Je přesvědčen, že jeho práva byla poškozena i postupem Nejvyššího soudu ČR, který doslovně necitoval jím doplněné dovolání. V neposlední řadě napadl i postup své obhájkyně.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádřil Nejvyšší soud ČR, odvolací soud a soud prvního stupně. Tyto soudy konstatovaly, že se jedná o opakování námitek, s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí již zabývaly. Proto jen odkázaly na tato odůvodnění.
Ústavní soud k těmto vyjádřením při svém rozhodování nepřihlížel, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo důkazy.
Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a posouzení napadených rozhodnutí z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, a v tomto případě to obzvlášť zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti, a nikoli běžné zákonnosti. Proto mu nepřísluší, aby pohledem "další odvolací instance" a z hledisek běžné zákonnosti prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů jak v prvním stupni, tak v odvolacím či dovolacím řízení,
V daném případě je zřejmé, že námitky stěžovatele postrádají ústavněprávní relevanci. Stěžovatel zopakoval své námitky, týkající se hodnocení důkazů, které uplatnil již v průběhu pravomocně ukončeného trestního řízení v rámci obhajoby a opravných prostředcích. Pokusil se je neúspěšně podřadit pod jednotlivé principy vážící se k dokazování, které Ústavní soud zformuloval ve své konstantní judikatuře, a předložil vlastní verzi hodnocení důkazů, s cílem dosáhnout zproštění obžaloby. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, čímž postavil Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší, s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti.
V dané věci obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů [§2 odst. 6 trestního řádu (dále jen "TrŘ")], dokazování bylo provedeno v potřebném rozsahu, byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 TrŘ) a stěžovatel byl po celou dobu právně zastoupen. Na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k odůvodněnému závěru, následně potvrzenému i odvolacím soudem a podrobněji rozvedenému Nejvyšším soudem ČR, že stěžovatel svým jednáním na principu tzv. "letadla" (uzavíráním smluv o převzetí dluhu s klienty společnosti Provident Financial, s. r. o., a bez jejího souhlasu, vylákal od této společnosti, za aktivní pomoci spoluobžalovaného M. N., částku nejméně 2 milióny korun), naplnil skutkovou podstatu stíhaného trestného činu. Jejich závěr o vině stěžovatele má oporu ve skutkových zjištěních. V odůvodnění svých rozhodnutí obecné soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřují věrohodnost a nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, přičemž plně respektovaly právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Uvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování viny a trestu (§125 odst. 1, §134 odst. 2 TrŘ). V projednávané věci je patrna logická vazba mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů, jejich právním posouzením a výsledným závěrem o vině stěžovatele a uloženým trestem. Nebyl zde prokázán žádný extrémní nesoulad, pro nějž by bylo nutno rozhodnutí obecných soudů považovat za protiústavní.
Ústavní soud považuje za zbytečné opakovat podrobnou argumentaci obecných soudů. Z ní jasně vyplývá, že důkazy, provedené v tomto trestním stíhání, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného trestného činu, včetně totožnosti skutku, objektivní a subjektivní stránky stíhaného trestného činu. Ten obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele, tj. že stěžovatel svým jednáním naplnil všechny znaky stíhaného trestného činu. V tomto směru je vhodné doplnit, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument", jak to požaduje stěžovatel. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva.
Pokud se týká stěžovatelových námitek o postupu policie před zahájením trestního stíhání, zejména absenci souhlasu poškozené společnosti, podle §163 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), k tomu lze ve stručnosti uvést, že toto ustanovení se týká pouze poškozených a obžalovaných ve vztahu příbuzenském v pokolení přímém anebo jiných osob v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako újmu vlastní. Mezi stěžovatelem a poškozenou společností žádný takový vztah není, proto nebyl nutný její souhlas s trestním stíháním stěžovatele.
Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, pokud nebyl stěžovatel spokojen s postupem a "kvalitou" právních služeb své obhájkyně JUDr. Miroslavy Štěpánkové, nezbývá než konstatovat, že poruší-li obhájce při výkonu obhajoby jemu svědčící povinnost (nebo poskytuje-li právní pomoc non lege artis a nejde-li přitom o trestný čin), nelze nápravu sjednat jinak než cestou příslušné profesní organizace - České advokátní komory, nikoli cestou ústavní stížnosti. Této možnosti stěžovatel využil, jak je patrno z odůvodnění jeho ústavní stížnosti (str. 87 - 93).
Pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebyly shledány žádné věcné ani zákonné důvody (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Návrh na odklad vykonatelnosti má akcesorickou povahu, tzn. že sdílí osud ústavní stížnosti a nemusí být výslovně zmíněn ve výrokové části usnesení, kterým je ústavní stížnost odmítnuta.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu