ECLI:CZ:US:2008:1.US.1841.08.1
sp. zn. I. ÚS 1841/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. B., zastoupeného JUDr. Markem Görgesem, advokátem, se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 4. 6. 2008, č. j. 9 VZV 12/2008-405, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2008, stěžovatel napadl usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen „státní zastupitelství“) ze dne 4. 6. 2008, č. j. 9 VZV 12/2008-405 (dále jen „usnesení státního zastupitelství“), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Plzeň (dále jen „policie“) ze dne 18. 3. 2008, č. j. OKFK-6/TČ-2008-25 (dále jen „usnesení policie“), jímž bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen „trestní zákon“) spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 stejného právního předpisu.
Stěžovatel státnímu zastupitelství vytýká, že neodstranilo nezákonnost usnesení policie spočívající v tom, že toto usnesení neoznačuje přesně skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Je v něm pouze deklarován závěr o spáchání trestného činu bez uvedení jakýchkoliv, natož relevantních, skutečností důvodnost trestního stíhání odůvodňujících.
Státní zastupitelství ve svém usnesení uvedlo, že ve věci rozsáhlé daňové trestné činnosti bylo prověřeno více než 142 obchodních subjektů podílejících se na řetězci daňových úniků, byla opatřena dokumentace od příslušných finančních úřadů a jednotlivých společností a byly vyslechnuty stovky osob, zajištěné podklady byly pečlivě a podrobně vyhodnoceny a na základě dosud shromážděných důkazů byla u každého z jednatelů těchto společností individuálně posuzována trestní odpovědnost; při posuzování jednání, které je kladeno za vinu navrhovateli, vycházel policejní orgán zejména ze zajištěné účetní dokumentace, billboardů a zjištění jejich skutečných výrobců. Stěžovatel však upozorňuje, že dle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen „trestní řád“) je nutno skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, označit přesně.
Vzhledem k uvedenému je přesvědčen, že bylo porušeno jeho základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
K posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání, podle §160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost.
Tento postup byl korigován nálezem ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
V nálezu sp. zn. I. ÚS 661/05 (in http://www.usoud.cz) pak Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl za situace, kdy odůvodnění rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rovněž vyhodnotil jako zcela nedostatečné a nadto o ní rozhodl nepříslušný státní zástupce.
Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by předmětná rozhodnutí (usnesení policie Ústavní soud neměl k dispozici, neboť stěžovatel jej k ústavní stížnosti nepřiložil, nicméně vyšel z jeho popisu a citací v ústavní stížnosti) trpěla neseznatelností rozhodovacích důvodů, přičemž nutno zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti němu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu