ECLI:CZ:US:2008:1.US.1866.08.1
sp. zn. I. ÚS 1866/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Jaromírem Jarošem, advokátem se sídlem Ostrava - Poruba, 17. listopadu 1790, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 4. 2006, čj. 23 C 79/2000 - 63, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 1. 2007, čj. 1 Co 170/2006 - 87, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označených rozsudků, vydaných v řízení o ochranu osobnosti, kde vystupoval jako žalobce. Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy obou stupňů uvedenými rozhodnutími porušily jeho právo na osobní čest a dobrou pověst podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil, že právní předchůdce žalované se zveřejněním článku v týdeníku Ostrava ze dne 4. 7. 2000 nedovoleným způsobem dotkl jeho cti a důstojnosti. Nadpis článku byl zvýrazněn velkými písmeny a barevným odlišením a jeho název zněl "Svinovský exstarosta J. P. podváděl". V textu článku jsou popisovány okolnosti prodeje obecních bytů do vlastnictví syna stěžovatele, je popsán výsledek soudního řízení ve věci "vrácení bytů" do vlastnictví obce a skutečnost, že bylo podáno trestní oznámení na stěžovatele. Text je stylizován do ironické, místy až posměšné formy.
Stěžovatel má zato, že předmětný článek ve svém nadpise překročil ústavně zaručené právo kritiky vyjádřené v čl. 17 Listiny. Jedná se o exces a vybočení ze zákonných mantinelů oprávněné kritiky. Autor článku nesprávně analyzoval a vyhodnotil zjištěné skutečnosti a dospěl k nepravdivým a hrubě zkreslujícím závěrům. V tomto případě se tedy nejedná o výkon práva, a je proto na místě poskytnout stěžovateli soudní ochranu.
Z připojených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 28. 4. 2006, čj. 23 C 79/2000 - 63, zamítl žalobu stěžovatele, kterou požadoval, aby byla žalované uložena povinnost zajistit na vlastní náklady zveřejnění omluvy v týdeníku Ostrava s nadpisem ve stejné výšce titulku, jakým byl dne 4. 7. uveden zmíněný článek, ve znění, které je doslovně uvedeno ve výroku rozsudku. Rovněž zamítl návrh stěžovatele na zaplacení částku 100 000,-- Kč i návrh uložení povinnosti žalované uveřejnit v týdeníku Ostrava, jehož je vydavatelem, přiměřenou odpověď stěžovatele na článek ze dne 4. 7. 2000, jejíž znění je rovněž doslovně uvedeno ve výroku rozsudku. Soud konstatoval, že osoby veřejně činné musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Podporuje se tím veřejná diskuse o veřejných věcech a svobodné utváření názorů. Soud dále rozebral, že v článku je uvedena pravdivá informace, že byla podána žaloba k soudu ve věci převodu bytů, přitom není podstatné, kdo žalobu podal. Stejně tak je pravdivé, že bylo podáno trestní oznámení na stěžovatele, není důležité, kdo je podal. V článku je dále konstatován závěr nepravomocného rozsudku okresního soudu, že smlouvy jsou absolutně neplatné, neboť odporují zákonu. Na základě těchto skutečností vybudoval redaktor hodnotový soud, tedy kritiku počínání stěžovatele, kterou nelze podle názoru soudu považovat za nepřípustnou, neboť tento hodnotový soud vychází z dostatečného faktického podkladu. Soud tak učinil závěr, že kritika jednání stěžovatele byla v souladu s čl. 17 odst. 1 Listiny. Soud tak nemohl vyhovět žalobě, neboť v předmětném článku nebyla zveřejněna žádná skutková tvrzení, která by se dotýkala cti, důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby podle tiskového zákona.
Vrchní soud v Olomouci rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně konstatoval, že samotný článek byl, vzhledem k jeho názvu, obsahu a formulaci, způsobilý dotknout se cti a důstojnosti stěžovatele. Nejednalo se ale o zásah neoprávněný, takže se stěžovatel nemůže domáhat občanskoprávních sankcí podle §13 ObčZ. Omluva, které se stěžovatel domáhal, se týkala zcela jiných skutkových tvrzení, která nebyla v napadeném článku uvedena, proto nemohl být se svojí žalobou úspěšný.
K požadavku stěžovatele na zveřejnění odpovědi podle tiskového zákona odvolací soud uvedl, že stěžovatel nepožadoval zveřejnění odpovědi, v níž by předmětná tvrzení uváděl na pravou míru, ale požadoval zveřejnění článku, v němž uváděl svoje osobní názory a hodnotící úsudky, aniž by tyto vycházely ze skutkových tvrzení uvedených v článku. Pokud žaloba, uplatňující právo na odpověď, nesplňuje náležitosti podle §42 OSŘ, pokud je nepřiměřená původnímu sdělení, neomezuje se pouze na skutková tvrzení, kterými se původní skutková tvrzení uvádějí na pravou míru, ale obsahuje i názor dotčené osoby a její hodnotící úsudky, nemá soud jinou možnost než takovou žalobu zamítnout.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, neboť neshledal zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů. Trvá na svém přesvědčení, že předmětným článkem bylo zasaženo do jeho osobnostních práv. V tom, že obecné soudy jeho žalobu zamítly, vidí porušení svých základních práv podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.
K této polemice je třeba uvést, jak již bylo mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nevykonává přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod i mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zásadně nezabývá přehodnocováním dokazování, prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy dokazováním byla porušena ústavně zaručená práva a svobody. K tomu může dojít jen tehdy, jsou-li právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, popřípadě skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy.
K takovému pochybení však v dané věci nedošlo. Podle názoru Ústavního soudu soudy obou stupňů náležitě zhodnotily provedené důkazy ve smyslu §132 OSŘ a na jejich základě učinily právní závěry, které řádně odůvodnily. Jejich rozhodnutí jsou ústavně konformní a v podstatě nelze než odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí, zejména rozsudku Vrchního soudu v Praze. Ten se velmi přesvědčivě vypořádal se všemi námitkami a tvrzeními stěžovatele. Ústavní soud tak ve věci neshledal nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. Pokud orgány veřejné moci rozhodly způsobem, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k podání úspěšné ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl I. senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu