ECLI:CZ:US:2008:1.US.1884.08.1
sp. zn. I. ÚS 1884/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti B. S., zastoupeného JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem Teplice, K. Čapka 16, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2008, čj. 53 Co 572/2007-77, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označenému usnesení Městského soudu v Praze, jemuž vytýká porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze jako soud odvolací shora označeným rozhodnutím zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 7. 2007, čj. 18 C 116/2006-43, řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Své rozhodnutí opřel o §104 odst. 1 a §219 odst. 1 písm. a) o. s. ř.: projednání věci bránila překážka věci pravomocně rozsouzené, založená rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 507/2003. Odvolací soud dále stěžovatele poučil, že proti tomuto usnesení lze podat dovolání, v jaké lhůtě a u jakého soudu.
Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost není přípustná.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. V platném právu je tato zásada vyjádřena v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V civilním řízení soudním to znamená, že je v prvé řadě na obecných soudech, aby poskytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatele (srov. čl. 4 Ústavy). Teprve vyčerpá-li stěžovatel neúspěšně všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje, může se bránit ústavní stížností u Ústavního soudu.
Procesními prostředky, které mají účastníci v občanském soudním řízení k dispozici, jsou především odvolání a posléze i dovolání (je-li přípustné). V dané věci přípustnost dovolání vyplývá z §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné mj. proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno. Přesně tato procesní situace nastala i v projednávané věci. Ostatně stěžovatel byl v napadeném rozhodnutí o přípustnosti dovolání řádně poučen a v samotném textu ústavní stížnosti konstatuje, že podal dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož kopii k ústavní stížnosti přiložil. Vzhledem k tomu, že v souzené věci zjevně nejsou dány ani okolnosti uvedené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež by umožňovaly ústavní stížnost projednat i bez splnění podmínky §75 odst. 1 citovaného zákona, je možno uzavřít, že stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za této situace není Ústavní soud oprávněn zabývat se ústavní stížností po věcné stránce, neboť ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento závěr neznamená, že by Ústavní soud provždy odpíral stěžovateli ochranu jeho základních práv a svobod; ústavní stížnosti však může – v souladu s principem subsidiarity – využít teprve tehdy, po marném vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práva.
Vzhledem k tomu, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zdejší soud odmítl jeho ústavní stížnost jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2008
Ivana Janů
soudce zpravodaj