ECLI:CZ:US:2008:1.US.1897.08.1
sp. zn. I. ÚS 1897/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem ve věci ústavní stížnosti A. Š., zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 4. 2008, čj. 12 Co 752/2007-93, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2008, čj. 12 Co 752/2007-103, za účasti Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 4. 2008, čj. 12 Co 752/2007-93, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2008, čj. 12 Co 752/2007-103, neboť má zato, že jím byla porušena její práva uvedená v čl. 2, čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. V ústavní stížnosti rovněž poukazuje na nejasnost poučení ohledně přípustnosti dovolání, kterého se jí ze strany odvolacího soudu dostalo; zároveň uvádí, že pro nejasnost poučení podala z opatrnosti dovolání (jehož kopii přiložila), a přes tento postup si „nedovolí nepodat“ také ústavní stížnost.
Z přiložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil následující pro věc podstatné skutečnosti:
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud I. stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2007, čj. 26 C 299/2006-68, zamítl žalobu, podle níž mělo být určeno, že výpověď tam specifikovaného bytu ze dne 30. 8. 2006 daná žalovanou (v tomto řízení stěžovatelkou) je neplatná; ve výroku II. uložil soud I. stupně žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 4. 2008, čj. 12 Co 752/2007-93, změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba na určení, že tam označená výpověď je neplatná, se zamítá; ve výrocích II. a III. potom uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení před soudem I. stupně i před soudem odvolacím. V poučení odvolací soud uvedl, že proti tomuto rozsudku lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu ČR v Brně prostřednictvím Okresního soudu v Olomouci do dvou měsíců od jeho doručení.
V opravném usnesení odvolací soud uvedl, že výrok I. tohoto rozsudku správně zní, že se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že výpověď je neplatná. V odůvodnění konstatoval, že se při vyhlášení výroku dopustil zjevné nesprávnosti, neboť výslovně ohlásil změnu rozsudku soudu I. stupně, avšak nesprávně dále citoval tento rozsudek. Záměru odvolacího soudu vyhovět žalobě a změnit rozsudek soudu I. stupně ostatně odpovídají i výroky o nákladech řízení. V poučení odvolací soud uvedl, že dovolání není přípustné.
Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost není přípustná.
Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. V platném právu je tato zásada vyjádřena v §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V civilním řízení soudním to znamená, že je v prvé řadě na obecných soudech, aby poskytly ochranu základním právům a svobodám stěžovatele (srov. čl. 4 Ústavy). Teprve vyčerpá-li stěžovatel neúspěšně všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje, může se bránit ústavní stížností u Ústavního soudu.
Procesními prostředky, které mají účastníci v občanském soudním řízení k dispozici, jsou především odvolání a posléze i dovolání (je-li přípustné). V dané věci stěžovatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, který je – ve znění opravného usnesení – rozsudkem měnícím. Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu vyplývá z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.; tomu ostatně odpovídá i poučení obsažené v rozsudku odvolacího soudu.
Brojí-li stěžovatelka proti nejasnosti poučení, pak je zapotřebí rozlišit, k jakému rozhodnutí se každé poučení vztahuje. Poučení o přípustnosti dovolání, obsažené v rozsudku, vyjadřuje možnost brojit proti tomuto rozhodnutí dovoláním, jež je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Poučení o nepřípustnosti dovolání, obsažené v opravném usnesení, nemění nic na přípustnosti dovolání proti měnícímu rozhodnutí ve věci samé, ale pouze sděluje, že dovolání není přípustné právě toliko proti tomuto opravnému usnesení. Poučení obsažené v opravném usnesení je tedy sice správné (proti opravnému usnesení skutečně dovolání podat nelze), není však úplné. S ohledem na to, že od doručení opravného usnesení běží nová lhůta k podání dovolání proti opravenému výroku rozhodnutí odvolacího soudu (§240 odst. 1 o. s. ř.), je nutno účastníka poučit též o možnosti podání dovolání v příslušné lhůtě; chybí-li v opravném usnesení takové poučení, nastupují důsledky uvedené v §240 odst. 3 o. s. ř., tj. prodloužení lhůty k podání dovolání proti opravenému výroku na čtyři měsíce od doručení. K obdobným závěrům ve vztahu k odvolání srov. R 49/2003. Na objektivní přípustnosti dovolání proti napadenému rozsudku se tím však nic nezměnilo.
Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudek odvolacího soudu ve znění jeho opravného usnesení napadla dovoláním (i přes neúplné poučení odvolacího soudu) a toto dovolání k ústavní stížnosti též přeložila. S ohledem na subsidiaritu ústavního přezkumu tak nejsou splněny předpoklady pro to, aby se věcí zabýval též Ústavní soud. Vzhledem k tomu, že v souzené věci zjevně nejsou dány ani okolnosti uvedené v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, jež by umožňovaly ústavní stížnost projednat i bez splnění podmínky §75 odst. 1 citovaného zákona, je možno uzavřít, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které ji zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Za této situace není Ústavní soud oprávněn zabývat se ústavní stížností po věcné stránce, neboť ústavní stížnost je nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků ochrany práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Tento závěr neznamená, že by Ústavní soud provždy odpíral stěžovatelce ochranu jejích základních práv a svobod; ústavní stížnosti však může – v souladu s principem subsidiarity – využít teprve po marném vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jejího práva.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které ji zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zdejší soud odmítl její ústavní stížnost jako nepřípustnou [§43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2008
Ivana Janů,
soudce zpravodaj