ECLI:CZ:US:2008:1.US.1921.07.1
sp. zn. I. ÚS 1921/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Kadeřábka, Michalská 4, Litoměřice - správce konkursní podstaty úpadce T.E.R.A.C.O. s. r. o. v likvidaci, se sídlem Roudnice nad Labem, Purkyňovo nám. 1400, zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Litoměřice, Zítkova 677/9, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 4. 2007, čj. 7 Afs 6/2006 - 55, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2005, čj. 15 Ca 96/2005 - 13, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 1999, čj. 1046-93/120/99, a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Roudnici nad Labem ze dne 23. 10. 1998, čj. 37613/98/198970/0555, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí. V ústavní stížnosti vyjádřil svůj nesouhlas s postupem finančního ředitelství, kterým byl vyzván k předložení důkazních materiálů v odvolacím řízení, aby mohla být posouzena správnost zahrnutí výdajů na pořízení akcií do daňového základu. Podle stěžovatele se finanční ředitelství nevypořádalo se všemi důvody uvedenými v odvolání. Správnímu orgánu totiž není dána možnost výběru, která námitka je pro posouzení věci stěžejní a jen s tou se vypořádat. Obě zásadní námitky stěžovatele posoudily obecné soudy nesprávně. Stěžovatel nesouhlasí s Nejvyšším správním soudem ani v tom, jak hodnotil přiměřenost délky lhůty, ve které měl předložit důkazní materiály finančnímu ředitelství. Stěžovatel zpochybnil text výzvy finančního ředitelství tvrzením, že podle něj nemohl být vyzván k prokázání nabytí vlastnictví cenných papírů. Upozornil na rozdíl v prokázání skutečnosti nabytí vlastnictví a prokázání, že se cenné papíry staly majetkem úpadce. Samotný text výzvy byl podle stěžovatele nezákonný. Skutečnost, že na ni nereagoval, mu nemůže být k tíži a nemůže být důvodem pro změnu daňové povinnosti v jeho neprospěch. Napadenými rozhodnutími tak byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že finanční úřad dodatečným platebním výměrem ze dne 23. 10. 1998, čj. 37613/98/198970/0555, úpadci T.E.R.A.C.O. s. r. o. dodatečně snížil daňovou ztrátu z příjmů právnických osob za rok 1993 o částku 594 538 793,18 Kč. Finanční ředitelství, k odvolání stěžovatele, rozhodnutím ze dne ze dne 1. 11. 1999, čj. 1046-93/120/99, změnilo platební výměr tak, že podle §46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), úpadci dodatečně vyměřilo daň z příjmů právnických osob za uvedené zdaňovací období ve výši 97 834 500,-- Kč. Krajský soud v rozsudku ze dne 25. 4. 2003, čj. 15 Ca 2/2000 - 29, vyslovil nicotnost napadených rozhodnutí správních orgánů. Nejvyšší správní soud, po kasační stížnosti finančního ředitelství, rozsudkem ze dne 30. 3. 2005, čj. 4 Afs 15/2003 - 55, zrušil rozsudek krajského soudu. Krajský soud v dalším řízení rozsudkem ze dne 29. 6. 2005, čj. 15 Ca 96/2005 - 13, zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí finančního ředitelství. Kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 4. 2007, čj. 7 Afs 6/2006 - 55.
III.
Stěžovatel v podstatě opakuje argumenty z kasační stížnosti a požaduje, aby Ústavní soud potvrdil jím zastávanou interpretaci podústavních právních předpisů, která je podle něj jediná možná, a tedy ústavně konformní. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen - není tedy dalším instancí v rámci soustavy českých správních soudů. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy tyto orgány svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního. Pokud tedy orgány veřejné moci respektují procesní práva účastníka řízení a při interpretaci podústavního práva se nedopouštějí excesů, nemá Ústavní soud možnost a ani důvod jakkoli zasáhnout. Tak tomu je i v této věci. Nejvyšší správní soud se podrobně a pečlivě zabýval námitkami stěžovatele, své rozhodnutí náležitě a ústavně konformně odůvodnil. Na toto odůvodnění Ústavní soud v zásadě odkazuje. Je v něm dostatečně srozumitelně vysvětleno, jakou povahu měla výzva finančního ředitelství, podle jakých ustanovení byla vydána a jaké následky její nesplnění vyvolávalo. Stejně tak se Nejvyšší správní soud vyrovnal se stěžovatelovými námitkami ohledně údajně nedostatečně odůvodněného rozhodnutí finančního ředitelství, přiměřenosti lhůty obsažené ve výzvě a aspekty nabytí akcií úpadcem.
Ve věci stěžovatele nebyl porušen čl. 11 odst. 5 Listiny, podle kterého daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Nebylo ani zasaženo do práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6, bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu