ECLI:CZ:US:2008:1.US.1939.07.1
sp. zn. I. ÚS 1939/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem, se sídlem Fráni Šrámka 1139, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1355/2006, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2007, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 1355/2006 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání ve věci odsouzení pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") přičemž podle §24 odst. 1 téhož zákona bylo upuštěno od jeho potrestání. Trestná činnost, kterou byl shledán vinným, spočívala, stručně shrnuto, ve způsobení zranění jinému hráči při zápasu v kopané.
Stěžovatel především nesouhlasí s tím, že by předmětné jednání bylo možno posoudit jako nedbalostní ve smyslu §5 písm. a) trestního zákona (dle kterého se o vědomou nedbalost pachatele jedná tehdy, pokud "věděl, že může způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí"). Z toho, že se vrhnul poškozenému pod nohy, nelze dovozovat nepřiměřené použití síly. Domnívá se, že takové zákroky jsou v kopané na denním pořádku. Rozhodčí nikdy neobjasnil, zda žlutou udělil po právu. Tvrdí, že se nechoval mimo rámec pravidel kopané a i pokud by tato pravidla porušena byla, pak nikoliv nějakým mimořádným způsobem. Je přesvědčen, že předpokladem vzniku jeho trestněprávní odpovědnosti bylo porušení pravidel kopané a to určité intenzity. Soud přitom nemůže bez dalšího vycházet pouze z rozhodnutí např. rozhodčího, nýbrž musí sám velmi podrobně posoudit, zda došlo skutečně k porušení pravidel, jeho intenzitu, oprávněnost závěru rozhodčího atd. To stěžovatel v rozhodnutích obecných soudů ve své věci postrádá a v této souvislosti odkazuje na čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle kterého "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit."
Dále stěžovatel předložil úvahu, že v rámci kolektivních sportů lze hovořit o určitém svolení poškozených coby okolnosti vylučující protiprávnost. Každý, kdo nastupuje k utkání v kopané, musí s určitou možností zranění počítat.
Vzhledem k porušení čl. 39 Listiny navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že v řízení před ním, ani jeho rozhodnutím, nedošlo k porušení žádné v České republice účinné normy. Ústavní stížnost považuje za zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Hradci Králové předmětný spis sp. zn. 2 T 8/2005 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen "Ústava"]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje závěry obecných soudů na úrovni podústavního práva a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Posouzení, zda určité jednání je z pohledu subjektivní stránky trestného činu vědomou nedbalostí ve smyslu §5 písm. a) trestního zákona a obdobných otázek je plně na obecných soudech. Ústavní soud ustáleně judikuje, že mu zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva, pokud tak před ním mohl a měl v řízení o dovolání učinit Nejvyšší soud. Teprve pokud by výklad přijatý Nejvyšším soudem porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu, Ústavní soud v posuzované věci shledal.
Stěžovatel v ústavní stížnosti obzvláště akcentuje problematiku porušení pravidel kopané. Ústavní soud se však necítí být povolán vyslovovat se blíže ani k tomu, jaký význam má pro vznik trestněprávní odpovědnosti to, zda byla či nebyla porušena sportovní pravidla hry, při které k danému činu došlo. Zodpovězení této otázky, která je v doktríně řešena značně nejednotně [srovnej např. Králík, Michal: Trestněprávní odpovědnost sportovců za sportovní úrazy (teoretický a doktrinální úvod do problematiky); Trestní právo č. 7-8 a 10-12/2006] naopak představuje právě typický úkol Nejvyššího soudu. Tomu odpovídá i formulace dovolacího důvodu v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ("rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení"). Není na Ústavním soudu, aby stanovil, že sportovní riziko představuje okolnost vylučující protiprávnost, či zvolil jinou z řady ve světě existujících teorií právní odpovědnosti sportovců za sportovní úrazy.
Ke stěžovatelovu poukazu na svolení účastníků sportovních utkání lze z pohledu ústavního přezkumu pouze uvést, že jedinec nemůže sám rozhodovat o zájmech, které se týkají nejen jeho, ale i společnosti jako celku, což je nutno aplikovat typicky právě v případě ochrany zdraví a života, na které má společnost zvláštní zájem a může takovéto hodnoty hájit i proti vůli jejich nositelů (nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 321/06). Vzhledem k tomu má Ústavní soud za to, že souhlas poškozeného s účastí na hře nemůže předmětné jednání stěžovatele pokrýt.
Pokud jde o čl. 39 Listiny, na který stěžovatel odkazuje, z něj vyplývá vázanost soudu zákonem, nikoliv sportovními pravidly. Jejich porušení z ústavního pohledu není nutno vyžadovat jako podmínku trestnosti činu. Je zásadně na obecných soudech, jaký význam jim, v rámci svého uvážení v mezích ústavnosti a právních předpisů, přisoudí. K limitům tohoto uvážení lze pak spíše poznamenat, že soudy by se v obdobných případech neměly nechat vmanévrovat do pozice sportovních rozhodčích. Jejich povinností je posuzovat konkrétní okolnosti a zvláštnosti toho kterého případu, což nelze zjednodušovat do otázky, zda při určitém úrazu bylo či nebylo porušeno nějaké sportovní pravidlo. Ústavní soud proto není přesvědčen, že by bylo povinností Nejvyššího soudu se zabývat posouzením případu z pohledu sportovních norem ještě důkladněji, než jak v (i tak v tomto směru podrobném) odůvodnění svého usnesení učinil. Za podstatné má pak, že dovolací soud se řádně vypořádal s argumentací dovolatele pokud jde o zavinění a materiální stránku trestného činu (str. 6 usnesení).
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelovy námitky mají charakter polemiky se závěry obecných soudů, které jsou však řádně odůvodněny a nevybočují z mezí ústavnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu