ECLI:CZ:US:2008:1.US.1952.07.1
sp. zn. I. ÚS 1952/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele K. M., zastoupeného JUDr. Mgr. Věroslavem Alanem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Nad Zámkem 24, proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2007, č. j. 8 Co 767/2006-349, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o 16.387.630,- Kč, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí (resp. jeho citovaného výroku).
Ústavní soud zjistil (z vyžádaného soudního spisu), že stěžovatel podal souběžně s ústavní stížností dovolání k Nejvyššímu soudu - o kterém dosud nebylo dovolacím soudem rozhodnuto - aniž o tom Ústavní soud informoval. Tuto skutečnost je třeba právnímu zástupci stěžovatele vytknout, neboť svým chováním procesní postup Ústavnímu soudu ztěžuje.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu č. 18/2/1993 Sb.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je však vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jeden z atributů ústavní stížnosti. Praví se v něm, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že jestliže jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost - za takové situace - odmítnout pro nepřípustnost. Uplatní-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento je odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu, že není přípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadne dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout pro její opožděnost. Přitom však platí, že v této fázi není Ústavní soud oprávněn přezkoumávat přípustnost stěžovatelem podaného dovolání, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu posoudit podané dovolání jak z hlediska přípustnosti, tak eventuálně z hlediska důvodnosti.
Bylo by zásahem do pravomoci Nejvyššího soudu a porušením principu dělby moci, pokud by Ústavní soud rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti není v praxi – v uvedených případech - důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost. To vše platí ovšem za předpokladu, že dovolání bylo podáno formálně řádně a nebyla-li jeho přípustnost dle příslušných ustanovení o. s. ř. (§236 a násl.) vyloučena. Za splnění formálních náležitostí dovolání je odpovědný stěžovatel a Ústavní soud se jimi v této fázi řízení nemůže zabývat, neboť by tím nepřípustně zasahoval do pravomocí Nejvyššího soudu (srov. obdobně např. usnesení sp. zn. I. ÚS 463/08, I. ÚS 1471/08). Ostatně již ze samotné skutečnosti, že stěžovatel podal vedle ústavní stížnosti i dovolání, je zřejmé, že on sám svým postupem dal najevo, že se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení.
Stěžovatel v dovolání sice uvádí, že dovolání podává proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2007, č. j. 8 Co 767/2006-349, „kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku“, a dovozuje přípustnost dovolání z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. č.l. 382 spisu). Nicméně, jedná se o zjevný omyl, neboť dále se v textu dovolání domáhá toho, „aby dovolací soud bez jednání zrušil část třetího odstavce výroku napadeného rozsudku, kterou se žaloba zamítá o 16.387.630,- Kč s 9 % úrokem z prodlení z částky 246.106,- Kč od 1.6.2006.“ Je to ostatně zcela logické, neboť by postrádalo smysl domáhat se zrušení té části výroku, kterou bylo stěžovateli (oproti prvostupňovému rozsudku) vyhověno. Tudíž, ve skutečnosti stěžovatel dovoláním nebrojí proti měnící části výroku III. rozsudku krajského soudu, ale proti části výroku III. potvrzující prvostupňový rozsudek. Jde tedy zjevně o přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nikoli dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Takto koncipoval stěžovatel i ústavní stížnost, v níž napadá tutéž část výroku krajského soudu jako v dovolání. Pokud by tedy ústavní stížnost stěžovatele byla Ústavním soudem věcně posouzena před tím, než o podaném dovolání rozhodne Nejvyšší soud, mohlo by tak dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování soudů obecných.
Za tohoto stavu soudce zpravodaj mimo ústní jednání ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. září 2008
Vojen Güttler
soudce zpravodaj