ECLI:CZ:US:2008:1.US.1953.07.1
sp. zn. I. ÚS 1953/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. P., zastoupeného JUDr. Miroslavou Kohoutovou, advokátkou, se sídlem Milešovská 6, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 2 T 21/2000, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 To 97/2004, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 54/2006, za účasti Krajského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 2 T 21/2000 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 To 97/2004 (dále jen "rozsudek vrchního soudu") shledán vinným pokusem trestného činu nedovoleného držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a byl mu, za použití §40 odst. 2 trestního zákona, uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let. K výzvě Ústavního soudu směřující k odstranění nejasností, kdy v ústavní stížnosti nebylo navrhováno zrušení rozhodnutí dovolacího soudu, byť jeho rozhodnutí bylo k ústavní stížnosti přiloženo, rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 5 Tdo 54/2006 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v podílu na obchodu s kokainem a jeho dovozu z Kolumbie do Evropy. Stěžovatel byl společníkem společnosti TILIA s. r. o., které byla adresována dodávka dehydratovaných banánů a kokosu s ukrytými 117,662 kg kokain hydrochloridu v ceně na černém trhu nejméně 188 259 200 Kč, o tomto skrytém obsahu zásilky věděl, vyzvedl ji v Hamburku a zajistil její dopravu do České republiky a složení ve skladišti.
Stěžovatel svoji vinu popírá. Především zpochybňuje výpověď utajeného svědka mjr. K.; jednalo se o policistu, se kterým byl v kontaktu po návratu z Hamburku a jemuž slíbil spolupráci - pozn. ÚS. Stěžovatel nechápe, jak mohl být učiněn závěr, že o zásilce drog věděl a upozorňuje, že svědek K. svoji výpověď nepodpořil žádnými důkazy. Jeho nevina vyplývá z toho, že spolupracoval s policií, přičemž nelze souhlasit s tím, že spolupráce byla pouze formální. Jednalo se o čtyři telefonní rozhovory z celnice mezi ním a pracovníky policie, které však nebyly přepsány a záznam byl zničen. To, že jeho společníci ve společnosti spolupracují s Policií České republiky a že sklady, v nichž bylo zboží uskladněno, byly již od počátku monitorovány, mu bylo známo. Utajený svědek též uvedl údaje, které mu stěžovatel nesdělil. Tyto informace svědek musel čerpat z nezákonných odposlechů prováděných před zahájením trestního stíhání.
Stěžovatel také nesouhlasí s hodnocením obecných soudů pokud jde o neobvyklost jeho chování ve vztahu k dané zásilce (dosavadní neznalost jakýchkoliv zahraničních partnerů, neověření si kvality dodávaného zboží, čekání na dodání zboží dva měsíce po zaplacení beze snahy obchod urychlit). Má naopak za to, že není neobvyklé čekat na dodávku, když společnosti TILIA s. r. o. neměla zajištěn odběr zboží a stále hledala obchodního partnera. Kromě toho, jen nakládání, cesta kontejnerem a vyložení trvalo kolem jednoho a půl měsíce.
Vzhledem k uvedenému má za to, že obecné soudy zasáhly do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čímž současně nedostály své povinnosti dle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Porušen byl i čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Napadená rozhodnutí obecných soudů navrhl zrušit.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud vyslovil názor, že k porušení ústavně zaručených práv obviněného nedošlo, přičemž odkázal na odůvodnění svého usnesení. Vyjádřil též pochybnost pokud jde o včasnost stěžovatelova návrhu na změnu ústavní stížnosti s ohledem na lhůtu stanovenou §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost navrhl odmítnout.
Krajský soud, Krajské státní zastupitelství v Praze a Vrchní soud poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
III.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální náležitosti. Pochybnostem Nejvyššího soudu v tomto směru nelze přisvědčit. Za situace, kdy usnesení Nejvyššího soudu bylo k ústavní stížnosti přiloženo, by její odmítnutí jako nepřípustné, respektive opožděné, bez možnosti zhojení dané vady petitu představovalo přílišný formalismus.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 2 T 21/2000 (dále jen "spis 2 T 21/2000"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Nutno uvést, že výpověď utajeného svědka byla pouze jedním z řady důkazů svědčících proti stěžovateli, kdy soudy mohly vycházet mimo jiné ze samotného nálezu drogy, telefonických odposlechů i výpovědí stěžovatele, druhého obviněného a dalších svědků. Stěžovatelova obhajoba vychází z tvrzení, že o drogách v zásilce nevěděl a naopak spolupracoval s policií. Pokud jí však obecné soudy neuvěřily a dospěly naopak k závěru, že stěžovatel začal spolupráci pouze předstírat poté, co se na věc přišlo, vyšly z konkrétních zjištění a Ústavnímu soudu nepřísluší jejich závěry přehodnocovat.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu