ECLI:CZ:US:2008:1.US.1991.07.1
sp. zn. I. ÚS 1991/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. L., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 409/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 8 To 128/2006, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 10 T 12/06, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se O. L. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl, jako zjevně neopodstatněné, dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným pokusem dvojnásobného trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k ustanovení §219 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona (dále jen "TrZ"). Skutek spáchal tím, že v Praze, v prodejně potravin, v úmyslu usmrtit, bodl do zad kuchyňským nožem s čepelí o délce 20 cm nejprve majitele prodejny, poškozeného L. V. D. (dále jen "poškozený"). Tím mu způsobil zranění s bezprostředním ohrožením života. Smrt poškozeného byla odvrácena jen díky včas poskytnuté odborné lékařské pomoci. Poté 2x bodl stejným nožem poškozenou P. T. L. do hrudníku. Tato zranění mohla, v případě průniku nože až do dutiny hrudní, vést k závažnému i smrtícímu poranění životně důležitých orgánů poškozené, zejména velkých cév a srdce. Následně stěžovatel z prodejny potravin utekl a krátce nato byl zadržen hlídkou policie. Za to byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou a trest propadnutí věci (nože).
Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti tvrdil, že obecné soudy se důsledně nevypořádaly s jeho námitkami, které v průběhu trestního řízení uplatnil. Nezjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a jejich rozhodnutí považuje za nedostatečně odůvodněná. Zpochybnil skutková zjištění soudu prvního stupně, potvrzená i soudem odvolacím, že není osobou, která se dopustila zmíněného trestného činu a která byla následně pronásledována a zadržena. Upozornil na skutečnost, že žádný ze svědků při popisu pronásledované osoby neuvedl, že tato měla vousy, ačkoli stěžovatel měl velmi nápadné vousy. Stěžovatel provedl vlastní hodnocení výpovědí všech svědků a poukázal na rozpory mezi nimi. Dále namítl, že při ohledání místa činu nebyly zajištěny daktyloskopické stopy na pivní láhvi, kterou měl pachatel držet a která zůstala na místě činu. Navíc nůž, zajištěný u stěžovatele při jeho zadržení, byl získán v rozporu se zákonem, protože bylo manipulováno s protokolem o vydání věci. Nejvyššímu soudu ČR vytkl restriktivní výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu (dále jen "TrŘ"), čímž porušil premisu, že soudy mají poskytovat jednotlivci ochranu jeho práv.
Po přezkoumání věci Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nic nenasvědčuje tvrzenému porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud připomíná, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Není orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat. Přezkoumání a přehodnocení dokazování provedeného obecnými soudy přichází v úvahu pouze v případě, kdy v soudním rozhodování je mezi provedeným dokazováním, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní nesoulad. Pouze takováto rozhodnutí lze považovat za rozhodnutí vydaná v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V projednávané věci však taková situace nenastala.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 10 T 12/06, Ústavní soud zjistil, že námitky stěžovatele jsou totožné s těmi, které uplatnil v průběhu trestního řízení. Jsou tak pouhou polemikou s rozhodnutími obecných soudů, které se předmětnými námitkami stěžovatele zabývaly. Ve svých rozhodnutích podrobně rozvedly, proč jim nepřisvědčily, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely, vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, přesvědčivě zhodnotily, v čem spatřují věrohodnost a nevěrohodnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů. Plně respektovaly právo stěžovatele vyjádřit se ke všem provedeným důkazům a uvedly, jakými úvahami se řídily při posuzování viny a trestu. Obecné soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, řádně se vypořádaly se všemi provedenými důkazy. Nebylo zjištěno, že by některé důkazy opomněly, jejich úvahy se ve vztahu k důkaznímu řízení zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Odůvodnění napadených rozhodnutí je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 TrŘ a argumentace (hodnocení důkazů) v nich uvedená je jasná, logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní. Je tedy zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Nutno podotknout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument", jak se stěžovatel zřejmě domnívá. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, zejména rozsudku soudu prvního stupně, je patrno, že se při hodnocení výpovědí jednotlivých svědků pečlivě zabývaly i nepřesnostmi v jejich výpovědích, tedy i skutečností, že při rekognici nebyl označen stěžovatel jako pachatel. Skutečnost, že stěžovatel, pronásledovaný pachatel a zadržená osoba je jedna a tatáž osoba, byla prokázána nejen výpověďmi svědků (jejich popisem vzezření a oblečení stěžovatele, který byl u svědků a poškozených shodný), ale také záznamem bezpečnostního kamerového systému umístěného na hotelu Seven Days a fotografií stěžovatele pořízené bezprostředně po jeho zadržení. Navíc, u stěžovatele byl, po jeho zadržení a provedení standardní bezpečnostní prohlídky, nalezen nůž na němž byl zajištěn genetický materiál (krev) poškozených. V tomto směru soudy odmítly spekulace stěžovatele, které uvedl i v ústavní stížnosti, o manipulaci orgánů činných v trestním řízení s nožem a krevními stopami na něm.
Závěr odvolacího soudu, který nepřistoupil na verzi stěžovatele, nelze považovat za porušení presumpce neviny, ale za logické vyústění provedeného dokazování ničím nepřerušeného řetězce vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného skutku, včetně subjektivní stránky, a usvědčily z jeho spáchání stěžovatele. Fakt, že se v dané věci výrok o vině opíral o nepřímé důkazy neovlivňuje a nesnižuje jeho správnost, úplnost a odůvodněnost, neboť souhrn vzájemně souvisících, harmonujících a nepochybně zjištěných nepřímých důkazů byl uzavřen, tzn. že vedl výlučně jen k jedinému závěru o vině stěžovatele.
Ústavní soud považuje za nadbytečné znovu opakovat argumentaci obecných soudů. Podstatou námitek stěžovatele proti rozhodnutí o dovolání je nesouhlas se způsobem posouzení existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem ČR. V projednávané věci nelze Nejvyššímu soudu ČR vytýkat jakékoli ústavněprávní pochybení. Institut dovolání je mimořádným opravným prostředkem a zákonodárce tak mohl, z hlediska požadavků ústavnosti, věcné projednání dovolání omezit v rovině podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, pak ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu ČR dovolání věcně projednat neexistuje.
V projednávané věci Nejvyšší soud ČR věcně projednal námitky, v nichž byla existence dovolacího důvodu zjištěna. Ve zbývající části, v souladu s judikaturou Ústavního soudu, zcela přijatelně odůvodnil, že dovolací námitky stěžovatele, v nichž tvrdí, že skutek nespáchal, obsahově neodpovídají formálně deklarovanému důvodu, protože mají výhradně skutkový charakter. Nebyl zjištěn rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a použitou právní kvalifikací, umožňující a odůvodňující zásah Nejvyššího soudu ČR. Tím se ocitl mimo rámec uvedeného zákonného dovolacího důvodu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/02, sp. zn. I. ÚS 180/03). K revizi skutkových zjištění, na které se stěžovatel především dovolával, nebyl za těchto okolností Nejvyšší soud ČR povolán. Skutečnost, že Nejvyšší soud posoudil existenci dovolacích důvodů jinak než stěžovatel, nelze bez dalšího hodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že uplatnění zásady "in dubio pro reo", plynoucí z ústavního principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy), je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, jak tomu bylo v projednávané věci, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá. V projednávané záležitosti obecné soudy zjistily správně všechny relevantní okolnosti, které na konkrétní trestný čin měly vliv a na základě důkazních prostředků v řízení provedených dospěly k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel dopustil pokusu dvojnásobného trestného činu vraždy, který byl prokázán výsledky dokazování a logicky z nich vyplynul. Porušení zásady volného hodnocení důkazů ani porušení zásady presumpce neviny (in dubio pro reo) nebylo v předmětném trestním řízení shledáno.
Ústavní soud rovněž neshledal, že by stěžovateli bylo, v průběhu trestního řízení, bráněno v uplatňování jeho práv, či že by postupem obecných soudů došlo k porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, neboť trestní řád i trestní zákon interpretovaly a aplikovaly ústavněprávně konformním způsobem. Věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, stěžovatel měl čas a možnost k přípravě obhajoby, měl možnost seznámit se s připomínkami a důkazy a vyjádřit se k nim. Nic nenasvědčuje tomu, že by v soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu byl uložen neadekvátní a nepřiměřený trest. Řízení jako celek nelze považovat za nespravedlivé. Za této situace Ústavní soud nesouhlasí s tvrzením stěžovatele o porušení jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí porušila čl. 90 Ústavy ČR. Tento článek, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, samy o sobě přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody, ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti. Obsahují především institucionální záruky soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. To je zřejmé i ze systematického začlenění těchto článků v Ústavě ČR. Ve vztahu k tvrzenému porušení čl. 2 odst. 2 Listiny je vhodné doplnit, že se jedná o ustanovení, vymezující, v návaznosti na čl. 1 Listiny, rámec vztahu jednotlivce a státu, nikoliv však jednotlivá práva, jejichž ochrany by se bylo možno domáhat v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 písm. d) Ústavy ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu