ECLI:CZ:US:2008:1.US.2005.08.1
sp. zn. I. ÚS 2005/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. S., zastoupeného Mgr. Luďkem Žambůrkem, advokátem se sídlem Praha 5, Na Hřebenkách 12/1882, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 10. 2007, čj. 43 C 227/2006 - 56, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 5. 2008, čj. 25 Co 89/2008 - 83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel svou ústavní stížností, podanou na poště dne 8. 8. 2008, navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o náhradu škody.
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"). Zejména se zabýval tím, zda jsou splněny podmínky přípustnosti návrhu. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal dovolání. Podle zjištění Ústavního soudu bylo dovolání stěžovatele podáno dne 14. srpna 2008 a dosud o něm nebylo rozhodnuto.
Ústavní stížnost je, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by Ústavní soud o těchto právech rozhodl, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho působnosti.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů - dále OSŘ).
Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze poté ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti.
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není důvod, neboť i za situace, kdy by dovolací soud rozhodl, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatel podal dovolání i ústavní stížnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by tak pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání. K tomu však, jak je ostatně popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat, takže podání ústavní stížnosti je za dané situace předčasné.
Na druhou stranu odmítnutí této ústavní stížnosti stěžovatele nepoškozuje, neboť pokud by s dovoláním neuspěl, bude moci případně podat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2008
František Duchoň
soudce Ústavního soudu