ECLI:CZ:US:2008:1.US.204.08.1
sp. zn. I. ÚS 204/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. K., zastoupené JUDr. Miroslavem Jindrákem, advokátem se sídlem v Praze, Zdiměřická 1452, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2006, č. j. 13 Nc 28473/2006-6, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2007, č. j. 55 Co 293/2007-32, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 41 C 958/2005, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2006, č. j. 13 Nc 28473/2006-6, byla nařízena podle vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 41 C 958/2005, exekuce na majetek stěžovatelky k uspokojení pohledávky Městské části Praha 11 ve výši 40.423,- Kč s příslušenstvím. Proti usnesení o nařízení exekuce podala stěžovatelka odvolání, ve kterém zejména namítala, že za celou dobu soudního řízení neobdržela žádné předvolání k soudu, dále že neobdržela usnesení o nařízení exekuce, proto žádá o odložení exekuce, dokud soud nerozhodne o podaném odvolání v nalézacím řízení. Stěžovatelka dále v odvolání zpochybňovala, že rozsudek pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 nabyl právní moci, neboť nebyl doručen jejímu právnímu zástupci. Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2007, č. j. 55 Co 293/2007-32, usnesení soudu prvního stupně o nařízení exekuce potvrdil, přičemž, jak uvedl v odůvodnění tohoto rozhodnutí, se mohl ve smyslu ust. §44 odst. 10 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, (dále jen " exekuční řád), zabývat pouze námitkou stěžovatelky týkající se nabytí právní moci rozsudku v nalézacím řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 41 C 958/2005, byl stěžovatelce řádně doručen v souladu s ust. §46 odst. 4 o. s. ř. platného v době doručování předmětného rozsudku, pokud stěžovatelka namítala, že rozsudek nebyl doručen jejímu právnímu zástupci, odvolací soud uvedl, že stěžovatelka v nalézacím řízení před soudem prvního stupně právně zastoupena nebyla, proto soud prvního stupně zcela správně vyznačil na rozsudku právní moc k datu 23. 8. 2005, když odvolání proti tomuto rozsudku bylo podáno opožděně.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 41 C 958/2005, nebyl řádně doručen, neboť nebyla vyrozuměna o uložení zásilky na poště. Stěžovatelka uvádí, že ačkoli tuto skutečnost opakovaně již dříve uváděla, soud na její námitky nebral ohled, neboť nedostatečně "zkoumal situaci ohledně doručování a uvěřil tvrzení České Pošty, s. p., pobočky Praha 415, že veškerá korespondence od soudu byla povinné uložena na poště a tom byla vyrozuměna." Stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na problematickou právní úpravu a judikaturu týkající se doručování písemností, kdy je na účastníkovi, aby prokázal, že stanovený postup při doručování nebyl dodržen. Stěžovatelka dále namítá, že tvrzení soudu, že nebyla v nalézacím řízení právně zastoupena, se nezakládá na pravdě, plná moc právního zástupce však soudu nebyla předložena, neboť Městská část Praha 11 jako žalobce neupozornila stěžovatelku, že proti ní podala žalobu.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí, že exekuce byla na návrh oprávněné Městské části Prahy 11 zastavena poté, co "z důvodu právní jistoty" stěžovatelka zaplatila žalovanou pohledávku včetně nákladů řízení a nákladů exekuce.
Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá jednak zrušení rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 41 C 958/2005, jednak usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2006, č. j. 13 Nc 28473/2006-6, o nařízení exekuce a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2007, č. j. 55 Co 293/2007-32, kterým bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení o nařízení exekuce.
Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je v části, kdy se domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 41 C 958/2005, nepřípustný a v části, kdy ústavní stížnost směřovala proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2006, č. j. 13 Nc 28473/2006-6, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2007, č. j. 55 Co 293/2007-32, zjevně neopodstatněný.
V části, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 41 C 958/2005, je Ústavní soud nucen ústavní stížnost jako předčasně podanou odmítnout. K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, totiž patří princip subsidiarity. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup Nejvyššího soudu ČR podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 41 C 958/2005, však nebyl v době podání ústavní stížnosti dosud ukončen spor mezi stěžovatelkou a Městskou částí Praha 11, neboť, jak Ústavní soud zjistil, soudní řízení dále pokračuje pod sp. zn. 25 Co 60/2008 před Městským soudem v Praze, kterému byla věc předložena Obvodním soudem pro Prahu 4 k rozhodnutí o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 6. 11. 2006 o tom, že odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 41 C 958/2005, bylo podáno opožděně. Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
Pokud jde o návrh stěžovatelky na zrušení usnesení soudu prvního i druhého stupně v exekučním řízení, v této části po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, aniž by považoval za potřebné vyžádat si vyjádření účastníků řízení či vedlejšího účastníka k ústavní stížnosti, neboť již z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí je zřejmé, že k stěžovatelkou tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Obvodního soudu pro Prahu 4 ani Městského soudu v Praze nedošlo.
Ústavní soud předesílá, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelce splývá nalézací a exekuční řízení, když uvádí, že "Městský soud v Praze usnesením ze dne 17. 9. 2007 potvrdil rozsudek Obvodního soudu v Praze 4 ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 41 C 958/2005." Ve skutečnosti však usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2007, č. j. 55 Co 293/2007-32, bylo potvrzeno jako soudem rozhodujícím na druhém stupni v exekučním řízení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2006, č. j. 13 Nc 28473/2006-6, o nařízení exekuce. Jak bylo stěžovatelce v odůvodnění tohoto (druhostupňového) rozhodnutí vyloženo, dle §44 odst. 10 exekučního řádu je proti usnesení o nařízení exekuce přípustné odvolání, v němž nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; k ostatním soud nepřihlédne a nařízení exekuce potvrdí. V dané věci se jednalo o pouze o námitku stěžovatelky, že rozsudek v nalézacím řízení nenabyl právní moci, protože nebyl doručen jejímu právnímu zástupci. Touto námitkou stěžovatelky se Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 17. 9. 2007, č. j. 55 Co 293/2007-32, řádně zabýval a dospěl k závěru, že soud prvního stupně zcela správně vyznačil na rozsudku právní moc k datu 23. 8. 2005, neboť rozsudek byl stěžovatelce doručen v souladu s §46 odst. 4 o. s. ř. v tehdy platném znění uložením, přičemž stěžovatelka v nalézacím řízení před soudem prvního stupně právně zastoupena nebyla, když její právní zástupce JUDr. Miroslav Jindrák předložil svou plnou moc ze dne 7. 12. 2006 až po nahlížení do spisu dne 11. 12. 2006, a protože odvolání stěžovatelky proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 41 C 958/2005, bylo podáno opožděně. Jinými námitkami stěžovatelky se Městský soud v Praze ve svém usnesení ze dne 17. 9. 2007, č. j. 55 Co 293/2007-32, nezabýval. Usnesením ze dne 17. 9. 2007, č. j. 55 Co 293/2007-32, tedy Městský soud v Praze dle Ústavního soudu při svém rozhodování postupoval v intencích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tedy ústavně konformním způsobem a své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že plná moc právního zástupce soudu nebyla předložena proto, že Městská část Praha 11 jako žalobce neupozornila stěžovatelku, že proti ní podala žalobu, jedná se o skutečnosti, které se vztahují k nalézacímu řízení, které, jak bylo výše uvedeno, dosud nebylo ukončeno. To platí i pro námitky stěžovatelky týkající se Ústavnímu soudu rozsáhle předestřených skutečností ohledně doručování předmětného rozsudku, respektive postupu poštovního doručovatele a vůbec problémy při doručování Českou poštou, s. p. Ústavní soud v této souvislosti upozorňuje, že mu nepřísluší provádět dokazování v tom smyslu, zda byly či nebyly splněny zákonné podmínky pro doručení rozsudku dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, takové posouzení náleží soudům obecným. Dle §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud pouze z hlediska dotčení ústavními zákony garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jednoduchého práva, vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.
Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na problematickou právní úpravu a judikaturu týkající se doručování písemností, kdy je na účastníkovi, aby prokázal, že stanovený postup při doručování nebyl dodržen, přičemž stěžovatelka v této skutečnosti spatřuje rozpor s právem na spravedlivý proces, zde Ústavní soud konstatuje, že právní fikce zakotvená v ustanovení §46 o. s. ř. je nástrojem výjimečným, a aby mohla splnit svůj účel, nastupuje jen za splnění zákonem stanovených podmínek. Má-li stěžovatelka za to, že v její věci zákonem stanovené podmínky splněny nebyly, Ústavní soud opakuje, že je úkolem obecných soudů, nikoli soudu ústavního, aby posoudily v rámci dokazování, zda jsou takové námitky oprávněné, či nikoli (v praxi se např. jedná o svědeckou výpověď doručovatele apod.). Je tedy zřejmé, že v rámci zákona je dán účastníkovi řízení prostor, aby se mohl domáhat vyvrácení domněnky fikce doručení, ve smyslu §120 o. s. ř. je však povinností účastníka řízení povinen označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Provedené důkazy vyhodnotí soud podle zásady volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost stěžovatelky v části, kdy se domáhala zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 9. 2006, č. j. 13 Nc 28473/2006-6, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2007, č. j. 22 Co 293/2007, podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a v části, kdy se domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 41 C 958/2005, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu