ECLI:CZ:US:2008:1.US.2062.07.1
sp. zn. I. ÚS 2062/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. P., zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Medkova 913/48, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2007, čj. 28 Co 289/2007 - 67, a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 2. 2005, čj. 6 C 185/2004 - 27, ve znění opravných usnesení ze dne 21. 9. 2005, čj. 6 C 185/2004 - 39, a ze dne 27. 2. 2006, čj. 6 C 185/2004 - 44, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora uvedeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud") a rozsudku Okresního soudu v Berouně (dále "okresní soud") ve výroku o nákladech řízení. Stěžovatel tvrdí, že v uvedeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina").
Stěžovatel odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 671/02 a tvrdí, že i v jeho případě došlo ke svévolné aplikaci tzv. "jednoduchého" práva, tj. §150 OSŘ. Odvolací soud nezohlednil, při zkoumání podmínek hodných zvláštního zřetele, majetkové poměry žalobkyně, jejíž žaloba proti stěžovateli byla zamítnuta, a vůbec nezohlednil poměry stěžovatele, který je nemajetný a vyhledat právní zastoupení byl nucen pouze kvůli podání žaloby. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je podle stěžovatele v rozporu s principy spravedlnosti, je kusé a neúplné.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že žalobkyně podala u Okresního soudu v Berouně žalobu, kterou požadovala, aby stěžovateli byla uložena povinnost umožnit jí přístup k nemovitosti v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně (id. 1/8), stěžovatele (id. 1/8) a třetího spoluvlastníka. Dále požadovala zaplacení částky 102 000,-- Kč za užívání nemovitosti. Rozsudkem zmíněného okresního soudu ze dne 9. 2. 2005, čj. 6 C 185/2004 - 27, byla její žaloba zamítnuta a uložena povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení ve výši 24 400,-- Kč.
K odvolání žalobkyně proti výroku o nákladech řízení Krajský soud v Praze, usnesením ze dne 30. 4. 2007, čj. 28 Co 289/2007 - 67, změnil, s odkazem na ustanovení §150 OSŘ, rozhodnutí okresního soudu ve výroku o nákladech řízení tak, že žalovanému (stěžovateli) nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ačkoliv žalobkyně v řízení neuspěla, odvolací soud shledal ve věci důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému, podle §150 OSŘ. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je nemajetná, odkázaná na důchod ve výši 3 085,-- Kč, žije sama a v důsledku úrazu na obou rukou si nemůže nic přivydělat. Proto jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Účastníci řízení jsou sourozenci, v době zahájení řízení měli každý stejný spoluvlastnický podíl na nemovitosti ve výši jedné osminy. Nemovitost užíval žalovaný a žalobkyni zabraňoval do nemovitosti vstupovat a odmítal přistoupit na jakoukoli dohodu o společném užívání nemovitosti.
III.
Ústavní soud předesílá, že jeho posuzování rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je a musí být do značné míry specifické, a to s ohledem na potenciální zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatelů.
Na jedné straně totiž Ústavní soud vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, str. 189), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva.
Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud, v souladu se svou obecně dostupnou judikaturou, konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémní rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
S ohledem na požadavky obsažené v citovaných rozhodnutích, které Ústavní soud klade na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení - soulad s principy spravedlnosti, řádné odůvodnění, absence libovůle a výklad zásady zavinění - lze konstatovat, že srozumitelně a logicky odůvodněné rozhodnutí krajského soudu všechny tyto požadavky splňuje. Ve zmíněném řízení tedy nedošlo k porušení žádného základního práva stěžovatele a Ústavní soud nenachází jediný důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí krajského soudu.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu