ECLI:CZ:US:2008:1.US.2130.07.1
sp. zn. I. ÚS 2130/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., zastoupeného JUDr. Jiřím Mazalem, advokátem se sídlem Písek, Národní Svobody 26, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 6. 2007, čj. 10 Ca 214/2005 - 39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné ústavní stížnosti, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále "krajský soud"), jímž byl zamítnut jeho návrh na pokračování v řízení. Jedná se o žalobu stěžovatele proti Krajskému úřadu Jihočeského kraje v Českých Budějovicích ve věci rozhodování o povolení stavby. Dále navrhl, aby Ústavní soud uložil krajskému soudu nepokračovat v průtazích v řízení a aby neprodleně v této věci jednal.
Stěžovatel tvrdí, že v řízení před krajským soudem byla porušena jeho ústavně garantovaná základní práva upravená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dne 28. 8. 2007 zamítl další návrh stěžovatele na pokračování v řízení, protože ani tehdy neodpadla překážka bránící v pokračování v řízení. Dne 10. 9. 2007 rozhodlo Ministerstvo pro místní rozvoj o opravném prostředku stěžovatele proti prvostupňovému rozhodnutí. Proto usnesením ze dne 2. 10. 2007 v řízení pokračoval. Usnesením ze dne 21. 11. 2007 žalobu stěžovatele zamítl. V současnosti probíhá u Nejvyššího správního soudu řízení o kasační stížnosti.
II.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími tyto orgány zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.
Stěžovatel požaduje jednak zrušení rozhodnutí, kterým nebylo vyhověno jeho návrhu na pokračování v řízení a jednak odstranění průtahů v řízení. Z výše uvedeného plyne, že ani jeden z uvedených zásahů netrvá - na základě usnesení ze dne 2. 10. 2007 krajský soud pokračoval v přerušeném řízení a následující měsíc vydal rozhodnutí ve věci a řízení před ním tak skončilo. Je tedy zřejmé, že ani jeden ze stěžovatelem namítaných zásahů orgánu veřejné moci, proti nimž ústavní stížnost směřuje, již není zásahem aktuálním. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz nález sp. zn. II. ÚS 284/04 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 269]; nález sp. zn. II. ÚS 7/03 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 239]; nebo nález sp. zn. IV. ÚS 202/02 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 325]) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.), vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Směřuje-li ústavní stížnost proti neaktuálnímu a netrvajícímu zásahu orgánu veřejné moci, jedná se o stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu