ECLI:CZ:US:2008:1.US.2161.07.2
sp. zn. I. ÚS 2161/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti Mgr. V. V., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Janáčkem, advokátem v Praze 7, Trojská 140/593, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 3. 2007, č. j. 1 Co 24/2006-487, spojeném s návrhem na zrušení části zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, a části zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, kterými je upraveno vyhlašování rozsudků jménem republiky, a o odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody.
Stěžovatel se domáhal žalobou u Městského soudu v Praze ochrany svých osobnostních práv a ochrany proti neoprávněnému nakládání s osobními údaji ze strany Městského státního zastupitelství v Praze a JUDr. L. P. Žaloba byla rozsudkem ze dne 1. 7. 2005, č. j. 37 C 57/2004-419, zamítnuta. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č. j. 1 Co 24/2006-487, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle stěžovatele bylo napadenými rozsudky zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces, a to tím, že soudy neprovedly důkazy jím navržené a ani neodůvodnily, proč tak neučinily. Soudy se také nevypořádaly s tvrzeními stěžovatele, podle kterého žalovaní porušili zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů.
Stěžovatel dále namítal, že mu předsedkyně senátu soudu prvního stupně neumožnila přednést závěrečnou řeč. To, spolu se skutečností, že nezasáhla proti právnímu zástupci žalovaných, který stěžovatele slovně napadal během jiného řízení vedeného u tohoto soudu pod sp. zn. 37 C 64/2003, vyvolává pochybnosti o její nepodjatosti.
V rozsudcích obou soudů je prý rozpor, protože Městský soud v Praze zaujal stanovisko, že je oprávněn posuzovat pravdivost žalobou napadených výroků žalovaných, zatímco Vrchní soud v Praze vyslovil názor opačný. Postupem vrchního soudu tedy mělo být porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu, ochranu lidské důstojnosti, soukromí a dobré pověsti.
Další důvod porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že právní zástupce žalovaných JUDr. I. N. zastupoval v řízení oba žalované, ačkoliv si jejich zájmy odporují.
Stěžovatel dále namítal, že jeho žaloba byla soudem prvého stupně zamítnuta, ačkoliv o. s. ř. takový procesní postup neumožňuje. Mimo to rozsudek nebyl vyhlášen jménem republiky a jestliže soudy došly k závěru, že jménem republiky vyhlášen byl, jde stejně o porušení čl. 2 odst. 1 Ústavy; podle názoru stěžovatele je totiž zapotřebí rozsudky vyhlašovat jménem lidu. Z toho důvodu stěžovatel navrhl zrušení příslušného ustanovení o. s. ř. a zákona č. 6/2002 Sb., kterými je upraveno vyhlašování rozsudků jménem republiky.
Stěžovatel konečně požadoval, aby Ústavní soud rozhodl o odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť povinnost uhradit náklady řízení je nad jeho finanční možnosti.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 37 C 57/2004, vedený u Městského soudu v Praze. Zjistil, že 16. 4. 2004 podal stěžovatel žalobu na ochranu osobnosti proti žalovaným České republice - Městskému státnímu zastupitelství v Praze a JUDr. L. P., městskému státnímu zástupci v Praze (jako fyzické osobě). Podle žaloby k zásahu do práva na ochranu osobnosti mělo dojít zejména tím, že žalovaní v dopise Městského státního zastupitelství z počátku ledna 2002, sp. zn. MSZ v Praze: 2 Spr 245/2001, adresovaném I. náměstkovi Ministra spravedlnosti ČR uvedli, že "Mgr. V. V. nesplňuje morální předpoklady pro výkon povolání státního zástupce České republiky", že v návrhu na jmenování stěžovatele státním zástupcem ze dne 15. 4. 2002, sp. zn. MSZ v Praze: 2 Spr 115/2002, uvedli "Jsem přesvědčen, že Mgr. V. V. není způsobilý k výkonu práce státního zástupce" a že k návrhu na jmenování stěžovatele státním zástupcem zaslaným Nejvyšší státní zástupkyni JUDr. Marii Benešové připojili listinu obsahující souhrnné osobní údaje o stěžovateli a nepravdivé osobní údaje o něm. Požadoval, aby se mu žalovaní omluvili (omluva byla v žalobě specifikována) a poskytli mu peněžitou satisfakci, a to Česká republika ve výši 1 mil. Kč a JUDr. L. P. ve výši 100 000 Kč.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1.7.2005, čj. 37 C 57/2004-419, žalobu zamítl s odůvodněním, že k namítanému zásahu do osobnostních práv stěžovatele jednáním žalovaných nedošlo. Městský státní zástupce postupoval v souladu s příslušnou směrnicí Ministerstva spravedlnosti, jestliže předložil k žádosti čekatele (stěžovatele) o jmenování do funkce státního zástupce své stanovisko. Jedná se výlučně o stanovisko krajského státního zástupce, jako osoby kompetentní a stěžovatel se musí smířit s tím, že toto stanovisko může být i negativní. Hodnocení práce stěžovatele vycházelo ze stanoviska Městského státního zástupce a ze zjištění od dalších osob, které se stěžovatelem v průběhu jeho čekatelské praxe přišly do styku. Není na místě, aby soud zkoumal v tomto řízení pravdivost či nepravdivost toho, co uvedl Městský státní zástupce. Z jeho strany se jednalo o hodnocení, které mělo reálný základ, ke kterému byl oprávněn a jež neobsahovalo ani urážlivé ani hrubé výrazy a bylo ve vztahu ke stěžovateli přiměřené. Stěžovatel se nemůže smířit s tím, že někdo jiný - kompetentní - má názor, že není osobou bezproblémovou. Stěžovatel se mylně domnívá, že právní čekatel na státním zastupitelství má nárok na to, aby byl do funkce státního zástupce také ustanoven. Pokud žalovaný připojil k návrhu pro nejvyšší státní zastupitelství určité listiny, nedopustil se neoprávněného zásahu ani porušení zákona č. 101/2000 Sb., protože se jednalo o písemná podání týkající se stěžovatele a reakce na ně, která dokreslovala jeho hodnocení. Pokud jde o žalobu proti JUDr. L. P., jako fyzické osobě, ten není ve smyslu žaloby pasivně legitimován, neboť v jednání se stěžovatelem reprezentoval Městské státní zastupitelství, nejednal jako fyzická osoba a excesu se nedopustil.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2007, č. j. 1 Co 24/2006-487, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která mají oporu v provedených důkazech, jsou správná a dostačující. Ani odvolací soud neshledal důvody, aby řízení bylo doplněno provedením dalších důkazů, na které stěžovatel poukazuje. Odvolací důvod spočívající v neúplnosti skutkových zjištění není dán. Soudu prvního stupně není možno vytýkat ani nesprávné právní posouzení věci, neboť na zjištěný skutkový stav správně aplikoval příslušnou zákonnou úpravu §11 a násl. obč. zákoníku. Závěry, na jejich základě žalobu zamítl, sdílí i odvolací soud. Pokud Městské státní zastupitelství v Praze v dopise I. náměstkovi ministra spravedlnosti ČR uvedlo, že "Mgr. V. V. nesplňuje morální předpoklady pro výkon povolání státního zástupce České republiky" a v návrhu na jmenování stěžovatele státním zástupcem bylo uvedeno "Jsem přesvědčen, že Mgr. V. V. není způsobilý k výkonu práce státního zástupce", bylo tak učiněno v souvislosti s plněním povinností vyplývajícím pro ně z pracovní smlouvy, tj. předložit návrh na ustanovení stěžovatele do funkce státního zástupce, což je okolnost vylučující "neoprávněnost tvrzeného neoprávněného zásahu" do osobnostních práv stěžovatele. Bylo výhradně věcí Městského státního zastupitelství, jak bude hodnotit stěžovatele a jaký návrh učiní; to soud z hlediska pravomocí vymezených v ust. §7 o. s. ř. není oprávněn přezkoumávat, neboť by se jednalo o nepřípustný zásah do činnosti jiného orgánu. Pokud stěžovatel namítal, že skutečnost, že nebyl jmenován do funkce státního zástupce, je v přímé souvislosti s neoprávněným zásahem do jeho osobnostních práv, Vrchní soud konstatoval, že profesní postavení, které si občan zvolí, nemůže být chápáno jako právo, které je součástí osobnostních práv chráněných §11 obč. zákoníku. Jestliže pak stěžovatel tvrdil, že žalované státní zastupitelství nesprávně shromažďovalo jeho osobní údaje, nelze to z žádného uvedeného důkazu dovodit.
Vrchní soud - ve vztahu k žalobě proti druhému žalovanému JUDr. L. P. - konečně uvedl, že týž podepsal citované písemnosti jako Městský státní zástupce v Praze, plnil tak úkoly státního zastupitelství, nedopustil se excesu a žaloba vůči němu je tedy pro nedostatek pasivní věcné legitimace nedůvodná.
III.
Ústavní soud zaslal návrh k vyjádření Vrchnímu soudu v Praze. Ten především poukázal na napadený rozsudek, ve kterém uvedl důvody, jež ho vedly k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. K námitce stěžovatele, že soud neprovedl jím navržené důkazy, vrchní soud uvedl, že jde o námitku uplatněnou již v řízení před soudy obou stupňů, se kterou se odvolací soud vypořádal.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především namítá, že obecné soudy při svých jednáních nepostupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. a tím zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces. Především soudy neprovedly všechny důkazy označené a navrhované stěžovatelem a v odůvodnění rozsudků neuvedly, proč tak neučinily. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 57/2004 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel v rámci soudního řízení navrhoval provedení množství různých, především listinných důkazů (viz např. č.l. 90 a násl., str. 180, 188, 196, 199, 229 a další soudního spisu), kterými dokládal své působení na Městském státním zastupitelství, svou současnou sociální situaci, vztah k úřadu práce apod. Tyto listinné důkazy byly v rámci řízení čteny (č.l. 249 soudního spisu). Je sice pravdou, že soudy ne zcela úplně reagovaly na množství důkazních návrhů stěžovatele, kterými se snažil prokázat zejména průběh své čekatelské praxe a nynější špatnou sociální situaci, v daných souvislostech však toto pochybení nedosahuje rovinu ústavnosti. Jak plyne ze spisu, soud prvního stupně vycházel ze skutkových zjištění, která byla pro jeho rozhodnutí dostačující.
K námitce, že se soudy nevypořádaly se skutkovými tvrzeními týkajícími se porušení zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, poukazuje Ústavní soud na obsah předmětného spisu. Z něho vyplývá, že soudy, zejména soud prvního stupně, se touto okolností v příslušných souvislostech zabývaly; z odůvodnění rozsudku prvního soudu je zřejmé, proč k porušení tohoto zákona v posuzovaném případě nedošlo. Jeho závěry jsou logické a meze ústavnosti nepřekročily.
Stěžovatel dále namítal, že Městský soud v Praze připustil, že je oprávněn posuzovat pravdivost výroků žalovaných, kdežto Vrchní soud v Praze zaujal názor opačný. Zde se stěžovatel dopustil omylu, neboť z odůvodnění rozsudků obou soudů vyplývá, že v této věci učinily závěr shodný (viz str. 13 rozsudku Městského soudu v Praze str. 425 a str. 5 rozsudku vrchního soudu - č.l. 489), tedy že se v daném případě jednalo o subjektivní názor hodnotitele na stěžovatele, který neobsahoval žádné difamující výroky a který soud oprávněn přezkoumávat není.
Stěžovatel též brojil proti tomu, že soudkyně nevyhlásila rozsudek jménem republiky, jak stanoví §156 odst. 1 o. s. ř. a v řízení před obecným soudem žádal nové vyhlášení rozsudku. K tomuto tvrzení nabídl jako důkaz protokol z jednání soudu, kde není uvedeno, že soud vyhlásil rozsudek jménem republiky. Stejnou námitku vznesl vůči soudu prvního stupně (č.l. 354), kterému však byla doručena 4. 7. 2005, tedy 3 dny po vyhlášení rozsudku Městského soudu v Praze. Stěžovatel pak napadl rozsudek městského soudu odvoláním, ve kterém namítal podjatost některých soudců Vrchního soudu v Praze, leč výše uvedenou námitku proti údajnému nesprávnému vyhlášení rozsudku již nevznesl. Odvolací soud se jí tedy nezabýval. Písemné vyhotovení rozsudku pak odpovídá §157 odst. 1 o. s. ř.
Další důvod porušení svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že právní zástupce žalovaných JUDr. Ivan Novák zastupoval v řízení oba žalované, ačkoliv si jejich zájmy odporují. K této námitce poukazuje Ústavní soud na to, že uvedená námitka byla vznesena až v ústavní stížnosti. Dle ustálené judikatury Ústavního soudu (viz např. sp.zn. III. ÚS 359/96 a I. ÚS 650/99, www.judikatura.cz) platí, že námitky, které mohly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi navrhovatel bránil již v řádném řízení. Z ústavní stížnosti také není zřejmé, v čem si měly zájmy obou žalovaných odporovat; žalovaní proti společnému zastupování nic nenamítali a není jasné jak by uvedená skutečnost mohla do stěžovatelova práva na spravedlivý proces zasáhnout.
Pokud jde o další námitky týkající se postupu obecných soudů, který měl být v rozporu s ustanoveními o. s. ř. (znemožnění stěžovateli přednést závěrečnou řeč, výroky právního zástupce žalovaných v jiném sporu, jež měly svědčit o podjatosti soudkyně, kterou však stěžovatel nenamítal), z předmětného spisu městského soudu, zejména z protokolů o jednání nevyplývá, že by šlo o výhrady podložené.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadené rozsudky jsou logické, jasné, přesvědčivé a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] jako návrh zjevně neopodstatněný.
Za tohoto právního stavu je zřejmé, že odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nepřichází v úvahu a nelze mu vyhovět. Mimo to - jen pro úplnost - poukazuje Ústavní soud na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které rozhoduje o odkladu výkonu rozhodnutí zpravidla jen tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (sp. zn. III. ÚS 501/03, www.judikatura.cz). V posuzovaném případě se jednalo o náklady řízení, u kterých výkon rozhodnutí zmiňované nezvratné důsledky v zásadě vyvolat nemohl.
Pokud jde o návrh na zrušení části zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu a části zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, kterými je upraveno vyhlašování rozsudků jménem republiky, Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, podle které jestliže bylo o ústavní stížnosti rozhodnuto odmítavým výrokem, musí se tento výrok promítnout i do návrhu na zrušení zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (jeho jednotlivých ustanovení, příp. jiného právního předpisu); opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (srov. §64 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají. Proto Ústavní soud ani tomuto návrhu nevyhověl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu