ECLI:CZ:US:2008:1.US.217.08.1
sp. zn. I. ÚS 217/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ICS Industrie Control Service, spol. s r.o., IČ 40763676, se sídlem K Nouzovu 2090/6, 143 16 Praha 4, zastoupené JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem, se sídlem Vlastina 23, 161 00 Praha 6, proti usnesení Policie České republiky, Správy hl. m. Prahy ze dne 25. 9. 2007, ČTS: PSP-4227/OHK-5-2006, a proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 1 KZN 455/2006, za účasti Policie České republiky, Správy hl. m. Prahy a Městského státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2008, stěžovatelka napadla usnesení Policie České republiky, Správy hl. m. Prahy ze dne 25. 9. 2007, ČTS: PSP-4227/OHK-5-2006 (dále jen "usnesení policie"), kterým bylo podle §159a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen trestní řád) odloženo její trestní oznámení na J. L. s odůvodněním, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu a věc není na místě vyřídit jinak. Rovněž napadla usnesení Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 1 KZN 455/2006 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta její stížnost proti usnesení policie.
Podle názoru stěžovatelky došlo k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava) a hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavními stížnostmi proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, kterými tyto orgány odložily trestní oznámení, se Ústavní soud opakovaně zabýval. V rámci své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil přesvědčení, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive, aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z tohoto důvodu zastává názor, že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného, a proto v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného práva, jehož ochrana by spadala do kompetence Ústavního soudu.
K bližšímu pochopení tohoto důvodu k odmítnutí ústavní stížnosti je nutno v prvé řadě připomenout, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci pouze jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by na úkor stěžovatele veřejná moc vykročila z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy).
K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky však nemohlo dojít, neboť napadeným rozhodnutím nebylo autoritativně zasaženo do její právní sféry a obsahově rozhodováno o jejích právech či povinnostech. Jak již bylo naznačeno, právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14, strana 291). Nadto je nutno poznamenat, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, či nikoliv.
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje v ustanovení §158 a násl. trestní řád. Dojde-li policejní orgán nebo státní zástupce k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§159a odst. 1 trestního řádu). Usnesení o odložení věci se doručuje poškozenému, který může proti usnesení podat stížnost (§159a odst. 5 trestního řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu). To znamená, že orgány činné v trestním řízení musí z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§158 odst. 1 trestního řádu). Jestliže orgány činné v trestním řízení z okolností případu dospěly k závěru, že ze strany podezřelého nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, nepřísluší Ústavnímu soudu tento jejich právní názor korigovat.
Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelého a že věc byla odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu. Je však věcí orgánů činných v trestním řízení, aby jako orgány veřejné moci posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou, podle jejíhož čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud ustáleně zastává názor, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu