ECLI:CZ:US:2008:1.US.2190.07.1
sp. zn. I. ÚS 2190/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Gűttlera ve věci ústavní stížnosti Diecézní charity Brno, IČ 44990260, se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 9, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2007, čj. 49 C 81/2000, a proti výrokům I. a II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2007, čj. 15 Co 190/2007-28, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a M. K., zastoupené JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně, Mezírka 1, jako vedlejší účastnice, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení shora označených výroků usnesení Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, o nichž se domnívá, že jimi byla porušena její ústavně garantovaná práva, obsažená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy ČR. V ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, přestože žalobkyně (vedlejší účastnice) vzala žalobu zpět, a tím z procesního hlediska způsobila zastavení řízení. Stěžovatelka poukazuje na to, že odvolací soud založil své rozhodnutí na aplikaci §150 o. s. ř., zatímco soud prvého stupně rozhodoval podle §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tím změnil právní kvalifikaci, aniž umožnil účastníkům vyjádřit se k tomuto právnímu názoru a činit návrhy a stanoviska. Soudy obou stupňů se nezabývaly majetkovou sférou stěžovatelky. Argumentace odvolacího soudu, že nepřehledný právní stav, který je důvodem aplikace §150 o. s. ř., vytvořila stěžovatelka, není opodstatněný, neboť tento stav svévolným výkladem přivodil odvolací soud, který vytvořil pracovní poměr, který netvrdila ani žalobkyně, ani žalovaná (stěžovatelka). Údajný nepřehledný právní stav se ve věci vedené pod sp. zn. 49 C 81/2000 ani nijak neprojevil, neboť tato část sporu byla v dubnu 2001 vyčleněna k samostatnému projednání a řízení o ní bylo přerušeno; posléze v dubnu 2007 zastaveno; konstrukce vycházející z řízení pod sp. zn. 49 C 6/2007 je nepřijatelná. Bylo by v rozporu s dobrými mravy a právem na spravedlivý proces, aby osoba, která spor nevyvolala, od počátku vyvíjející činnost k ukončení pracovního poměru pro jeho závažné porušení, byla nucena na pochybení žalobkyně doplatit dvakrát (na dobrém jménu i finančně), nadto na úkor potřebných.
Městský soud v Brně setrval na stanovisku uvedeném ve svém rozhodnutí.
Obdobně Krajský soud ve svém vyjádření pouze odkázal na obsah odůvodnění svého rozhodnutí.
Vedlejší účastnice se plně ztotožnila s odůvodněním usnesení odvolacího soudu, neboť právě pro protiprávní chování stěžovatelky bylo celé řízení vyvoláno. Vedlejší účastnice nesouhlasí s tím, že se stěžovatelka snaží využít skutečnosti, že soud projednávání věci rozdělil do dvou samostatných řízení; i náhrada mzdy byla původně projednávána pod sp. zn. 49 C 317/99. Řízení o náhradě mzdy nelze oddělovat od řízení o samotné neplatnosti pracovního poměru. Vedlejší účastnice rovněž poukazuje na fakt, že bylo pravomocně rozhodnuto o neplatnosti výpovědi a o tom, že stěžovatelka je povinna vedlejší účastnici dále zaměstnávat. Vedlejší účastnice rovněž vyvrací tvrzení, že poškozovala dobrou pověst stěžovatelky a že stěžovatelka bude nucena nést náklady na úkor potřebných (vykonává totiž běžnou podnikatelskou činnost).
Stěžovatelka repliku nepodala.
Z procesních spisů ve věcech vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 317/99, 49 C 81/2000 a 49 C 6/2007 vyplynuly tyto pro věc podstatné skutečnosti:
Dopisem ze dne 22. 10. 1999 stěžovatelka sdělila vedlejší účastnici, že jí dává výpověď z pracovního poměru podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce č. 65/1965 Sb. Důvod výpovědi spatřovala v tom, že se vedlejší účastnice dopustila v poslední době již druhého závažného porušení pracovní kázně, které spočívalo v tom, že do prodejny Zdravotnických potřeb u svatého Jakuba donesla své vlastní zboží, které chtěla prodávat mimo pokladnu.
Vedlejší účastnice se žalobou domáhala, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru je neplatná, a aby byla žalované uložena povinnost přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy a zaplatit jí náhradu mzdy.
Městský soud v Brně usnesením ze dne 25. 4. 2000, čj. 49 C 317/99, "věc o náhradu mzdy" vyloučil k samostatnému projednání, neboť projednávání věci ve spojeném řízení nebylo dle jeho názoru vhodné (§112 odst. 2 o. s. ř.). Usnesením ze dne 4. 12. 2001 toto řízení přerušil podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť u dovolacího soudu probíhá řízení ve věci neplatnosti skončení pracovního poměru, které může mít zásadní význam pro rozhodnutí o žalobě o náhradu mzdy. Dalším procesním úkonem v této věci je až jednání dne 3. 4. 2007, na němž vzala vedlejší účastnice žalobu zpět.
Ohledně určení neplatnosti výpovědi a ohledně uložení povinnosti stěžovatelky přidělovat vedlejší účastnici práci podle pracovní smlouvy rozhodl Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 6. 2000, čj. 49 C 317/99-78, tak, že žalobu zamítl a uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelce na nákladech řízení 3450 Kč. Městský soud vzal za prokázané, že se žalobkyně dopustila hrubého porušení pracovní kázně (tím, že vnesla do výdejny svoje zboží, které chtěla prodávat za hotové peníze), a že proto je výpověď ze dne 22. 10. 1999 platným právním úkonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 4. 2001, čj. 49 Co 109/2000-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru vyhověl, a ve výrocích o zamítnutí žaloby na uložení povinnosti žalované přidělovat žalobkyni práci podle pracovní smlouvy a o náhradě nákladů řízení tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dle odvolacího soudu stěžovatelka ještě před výpovědí ze dne 22. 10. 1999 učinila úkon směřující k rozvázání pracovního poměru vedlejší účastnice jeho okamžitým zrušením. Účinky tohoto rozvázání pracovního poměru nastaly v souladu s ustanovením §55 zákoníku práce dnem, kdy byl doručen žalobkyni, tj. 28. 9. 1999. Přestože stěžovatelka tento úkon dopisem ze dne 4. 10. 1999 odvolala, mohly být účinky tohoto okamžitého zrušení odstraněny jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, kterým by byla určena jeho neplatnost, popřípadě dohodou o sporných nárocích; protože žádný z těchto případů nenastal, byl pracovní poměr žalobkyně rozvázán ke dni 28. 9. 1999. Mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí tak vznikl nový pracovní poměr, a to se stejným obsahem jako předchozí (zaniklý) pracovní poměr. V nově vzniklém pracovním poměru však nemohla být žalobkyně postihována za porušení pracovní kázně, kterého se dopustila v pracovním poměru předchozím, a proto takové porušení pracovní kázně nemůže být důvodem k rozvázání nového pracovního poměru výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce; výpověď z pracovního poměru ze dne 22. 10. 1999 je tudíž neplatná.
Stěžovatelka napadla rozsudek krajského soudu dovoláním; Nejvyšší soud je však odmítl pro opožděnost usnesením ze dne 14. 5. 2003, čj. 21 Cdo 667/2003-132.
Městský soud v Brně následně rozsudkem ze dne 16. 3. 2004, čj. 49 C 317/99-158, stěžovatelce uložil povinnost přidělovat vedlejší účastnici práci farmaceutické laborantky ve výdejně prostředků zdravotnické techniky, kterou žalobkyně vykonávala u žalované na základě dodatku k pracovní smlouvě ze dne 1. 7. 1999, a rozhodl, že stěžovatelka je povinna uhradit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 24 825 Kč.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 5. 2005, čj. 15 Co 256/2004-172 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení tento rozsudek změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 24 625; dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 5150 Kč.
Ústavní stížnost stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2005, čj. 15 Co 256/2004-172, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2004, čj. 49 C 317/99-158, Ústavní soud usnesením ze dne 8. 6. 2006 odmítl.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 14. 11. 2006, čj. 21 Cdo 2815/2005-199, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 5. 2005, čj. 15 Co 256/2004-172, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 16. března 2004 čj. 49 C 317/99-158, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že pracovní poměr skončil na základě okamžitého zrušení pracovního poměru ze strany stěžovatelky ke dni 29. 9. 1999. Neztotožnil se však se závěrem odvolacího soudu o vzniku nového pracovního poměru, neboť toto skutkové zjištění je výsledkem vadného a neúplného hodnocení důkazů soudem. Podkladem pro závěr, že účastnice chtěly uzavřít nový pracovní poměr by mohlo být kupříkladu zjištění, že si byly vědomy, že dne 28. 9. 1999 pracovní poměr zanikl okamžitým zrušením a že chtěly (což vyjádřily konkludentně) z tohoto důvodu uzavřít nový pracovní poměr se stejným obsahem, jako dřívější; nemůže jím však být okolnost, že stěžovatelka poté, co dne 4. 10. 1999 odvolala okamžité zrušení pracovního poměru a vedlejší účastnice s tím dne 8. 10. 1999 vyslovila souhlas, dala vedlejší účastnici - aniž ji připustila k výkonu práce - dne 8. 10. 1999 bezprostřední podnět k tomu, aby čerpala dovolenou a následně činila úkony směřující ke skončení pracovního poměru.
Vedlejší účastnice poté dne 3. 4. 2007 vzala žalobu zpět, a to jak ve věci vedené původně pod sp. zn. 49 C 317/99 (nyní pod sp. zn. 49 C 6/2007), tak i ve věci vedené pod sp. zn. 49 C 81/2000. Na základě toho Městský soud usneseními ze dne 3. 4. 2007, čj. 49 C 81/2000-16 a čj. 49 C 6/2007-9, řízení v obou věcech zastavil a v obou případech shodně rozhodl o tm, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obě tato usnesení napadla stěžovatelka ve výroku o nákladech, avšak v obou případech odvolací soud usnesení soudu I. stupně potvrdil (usnesení ze dne 31. 5. 2007, čj. 15 Co 200/2007-14 a 15 Co 190/2007-28.
Ústavní stížností stěžovatelka napadá výrok II. usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 4. 2007, čj. 49 C 81/2000-16, podle nějž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výroky I. a II. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2007, čj. 15 Co 190/2007-28, podle nichž se usnesení soudu I. stupně ve výroku II. potvrzuje a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K rozhodování o nákladech řízení, včetně aplikace §150 o. s. ř., existuje poměrně bohatá judikatura Ústavního soudu. V nálezech sp. zn. II. ÚS 826/06, III. ÚS 1378/07 a I. ÚS 188/08 Ústavní soud konstatoval, že pokud odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost se k možné aplikaci §150 o. s. ř. vyjádřit, porušil tak právo na spravedlivý proces. Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit.
Procesní situace, v nichž se nastíněný právní názor prosadil, však byla podstatně odlišná od té, která nastala v souzené věci. Uvedeným věcem bylo vždy společné, že soudy problematicky odůvodňovaly použití §150 o. s. ř., ať již důvody nevhodnými, nebo nevzaly v úvahu všechna potřebná kritéria. Fakt, že obecné soudy nedaly účastníkům příležitost vyjádřit se k aplikaci §150 o. s. ř., tak velmi podstatně přispěl i k vadnému odůvodnění rozhodnutí o použití tohoto ustanovení. Dále je těmto rozhodnutím vždy společné, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu I. stupně buď ve výroku o věci samé, nebo alespoň ve výroku o nákladech řízení (přičemž výrok o věci samé potvrdil). Tuto okolnost považuje Ústavní soud za velmi podstatnou, neboť požadavek, aby soud seznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a dal jim příležitost se k němu vyjádřit, vychází primárně z požadavku předvídatelnosti soudních rozhodnutí, resp. ze zákazu, aby rozhodnutí bylo pro účastníka překvapivé. To se promítá i do rozhodování o nákladech řízení: potvrdí-li odvolací soud meritorní výrok soudu prvního stupně, avšak výrok o nákladech změní postupem podle §150 o.s .ř, aniž dá úspěšnému účastníku příležitost se k tomuto postupu vyjádřit, je takový postup odvolacího soudu nepochybně nepředvídatelný a překvapivý; obdobně pokud odvolací soud změní výrok ve věci samé tak, že odvolateli vyhoví, avšak náhradu nákladů řízení mu nepřizná, lze překvapivost spatřovat v tom, že úspěšný odvolatel mohl předvídat úspěch ve věci, avšak sotva z toho mohl dovozovat, že mu soud náklady nepřizná, nedal-li mu odvolací soud svůj názor najevo.
V souzené věci žádná z těchto dvou pro rozhodnutí podstatných okolností nenastala. Předmětem odvolacího řízení nebyla vůbec věc sama, ale pouze výrok o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků. Odvolací soud napadený výrok nezměnil, ale potvrdil jej, byť na základě jiného právního posouzení než soud I. stupně. Z tohoto pohledu nelze chápat usnesení odvolacího soudu jako překvapivé; stěžovatelka odvoláním napadala nepříznivý výrok o nákladech řízení a měla tedy možnost uvést všechny důvody, pro které jí mají být náklady přiznány. Rozhodnutí odvolacího soudu ohledně aplikace §150 o. s. ř. je - opět na rozdíl od citovaných nálezů - velmi pečlivě odůvodněno. Odvolací soud konstatoval, že vyšel z posouzení všech konkrétních okolností věci, a to i z těch, které vyplývají z řízení vedeného pod sp. zn. 49 C 6/2007. Postup zaměstnavatele (stěžovatelky) při ukončování pracovního poměru s žalobkyní nastolil nepřehledný právní stav, na který odlišně nazíral soud I. stupně, odvolací a dovolací soud. Výpověď z pracovního poměru ze dne 28. 9. 1999, odvolání výpovědi ze dne 4. 10. 1999, nařízení dovolené, dohoda o ukončení pracovního poměru ze dne 8. 1. 1999 a upozornění na porušení pracovní kázně s následnou výpovědí ze dne 22. 10. 1999 byly právními úkony zaměstnavatele, kterými byla minimálně nastolena nejistota v tom, zda trval pracovní poměr žalobkyně vůči zaměstnavateli v období od 8. 10. 1999 do 22. 10. 1999. Okolnosti uplatnění nároku a postoj žalobkyně v průběhu řízení vedly odvolací soud k rozhodnutí o nepřiznání nákladů procesně úspěšné stěžovatelce. Ústavní soud tomuto odůvodnění přisvědčuje, neboť je zcela zjevné, že značně nepřehledný právní stav vytvořila svých chybným postupem právě stěžovatelka; je pouze nerozhodné, že obecné soudy tento stav posuzovaly jinak, neboť pochybení soudů nemůže jít k tíži účastníků. To však nijak nezastírá podstatu argumentace, spočívající právě na tom, že na vyvolání celého sporu se do značné míry podílela právě stěžovatelka chybným postupem při ukončování pracovního poměru s vedlejší účastnicí. Důvody hodné zvláštního zřetele přitom bezpochyby mohou spočívat nejen v majetkových poměrech účastníků, ale též v okolnostech, za nichž ke sporu došlo. Fakt, že tyto okolnosti pramení z věci vedené naposled pod sp. zn. 49 C 6/2007 (dříve pod sp. zn. 49 C 317/99), není rozhodný, neboť souvislost obou věcí (neplatnost výpovědi z pracovního poměru a náhrada mzdy) je nepopiratelná. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy nelze považovat ani za nepředvídatelné, ani za nedostatečně odůvodněné.
Z ústavního hlediska činí věc dále zanedbatelnou i skutečnost, že z celého spisu vedeného pod sp. zn. 49 C 81/2000 je patrné, že stěžovatelka učinila jediný procesní úkon, jímž je účast na jednání před Městským soudem v Brně dne 3. 4. 2007 (Ústavní soud podotýká, že - krom začátku v 9:00 a v 9:10 - je obsah protokolů ve věcech 49 C 81/2000 a 49 C 6/2007 zcela identický, takže je vůbec pochybné, zda šlo skutečně o dvě různá jednání). Podle bodu 10. přechodných ustanovení k novele č. 30/2000 Sb. by se odměna za tento jediný úkon - pokud by vůbec měla náležet - posoudila podle advokátního tarifu, nikoliv podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. I z tohoto hlediska je zřejmé, že částka, o kterou na nákladech ve věci vedené pod sp. zn. 49 C 81/2000 šlo, je zcela marginální.
Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu