ECLI:CZ:US:2008:1.US.2192.08.1
sp. zn. I. ÚS 2192/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti E. Ú., zast. Dagmar Raupachovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 15, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 15.5.2008, č.j. 12 Co 364/2007-115, a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 19.12.2006, č.j. 17 C 35/2005, za účasti Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, a Okresního soudu v Šumperku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka napadla velmi stručnou, obsahově lapidární, ústavní stížností v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Šumperku (dále jen "okresní soud"), jimiž byla zamítnuta její žaloba o vypořádání společného jmění manželů. Vyjádřila přesvědčení, že obecné soudy na její úkor vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Jejich závěry považuje za rozporné s právem na spravedlivý proces chráněným v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy za neústavní. Uvedla, že dohodu o vypořádání společného jmění manželů podepsala v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, přitom navrhovala důkazy, které měly prokázat sepsání dohody za nápadně nevýhodných podmínek, tyto důkazy nebyly provedeny. K tomu doplnila, že podmínky, za kterých má účastník právo od smlouvy odstoupit (tíseň a nápadně nevýhodné podmínky) jsou dvě a neoddělitelně spolu souvisí. Pokud soud měl tíseň za nedostatečně prokázanou, měl právo proto pokračovat v dokazování ohledně nápadně nevýhodných podmínek. Pokud by soud připustil jí navrhované důkazy, je nanejvýš pravděpodobné, že by v tomto dokazování vyšly najevo další skutečnosti, které mohly zřetelněji prokázat i tíseň (kromě toho i skutečnost, že by byly nápadně nevýhodné podmínky prokázány, by už sama o sobě přítomnost tísně podpořila). Z těchto důvodů navrhla, aby Ústavní soud oba rozsudky zrušil.
Relevantní znění článku 36 Listiny, který upravuje právo na spravedlivý proces, je následující:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Z předložených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou podanou u okresního soudu dne 1.3.2005 domáhala vypořádání společného jmění, které zaniklo rozvodem manželství. Přitom manželství bylo rozvedeno podle §24a zák. o rodině, v průběhu řízení byla předložena dohoda ze dne 7.2.2003, stěžovatelka však od této dohody odstupuje, protože byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Tvrzenou tíseň spatřovala ve ztrátě pracovní příležitosti v USA, odkud bezprostředně před uzavřením dohody přijela a chtěla se urychleně vrátit, ještě dříve, než se údaje o ní objeví v databázi na hraničních přechodech, protože překročila povolenou dobu pobytu, avšak manžel jí vzal cestovní pas a byl ochoten ho vrátit pouze pod podmínkou, že podepíše dohodu o vypořádání majetku, kterou se veškerého společného majetku vzdá. Okresní soud v průběhu řízení provedl obsáhlé dokazování, včetně výslechu svědků, některé návrhy na provedení dalších důkazů jako nedůvodné a nadbytečné zamítl. Přitom zjistil, že by v chování žalovaného (tj. bývalého manžela stěžovatelky) bylo možno spatřovat bezprávnou výhrůžku, ovšem konstatoval, že ke svému tvrzení o uzavření dohody pod nátlakem žalovaného stěžovatelka, ač opakovaně poučena ve smyslu §118a odst. 1 a 3 obč. soudního řádu, neunesla důkazní břemeno (toto tvrzení bylo podpořeno jen výslechem jejích rodičů). K odstoupení od dohody okresní soud uvedl, že stěžovatelka také neprokázala, že by dohodu uzavřela v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, neboť popsané jednání, ve kterém stěžovatelka spatřovala tíseň, má znaky bezprávné výhrůžky, přičemž toto jednání prokázáno nebylo a stěžovatelka, který byla vyzvána k doplnění skutkových tvrzení o stavu tísně, jiný důvod tísně neuváděla. Protože tíseň nebyla prokázána, neprováděl soud další dokazování a důkazní návrhy zamítl, protože je považoval za nadbytečné a neekonomické. Žalobu na vypořádání společného jmění proto okresní soud napadeným rozsudkem zamítl, neboť měl za prokázané, že společné jmění si účastníci vypořádali dohodou ze dne 7.2.2003. Rozsudek soudu I. stupně napadla stěžovatelka odvoláním, ve kterém polemizovala se závěry okresního soudu, zejména s podmínky pro odstoupení z důvodu tísně. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek, včetně jemu předcházejícího řízení, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a prvostupňový rozsudek ve věci samé potvrdil. V odůvodnění rozsudku vysvětlil, že námitka stěžovatelky o neúplnosti skutkových zjištění pro neprovedení navrhovaných důkazů neobstojí, protože okresní soud provedl veškeré, pro věc podstatné a rozhodné důkazy a adekvátně se vypořádal s nadbytečností dalších důkazů. Krajský soud akceptoval, byť s doplněním, i právní posouzení věci; kategoricky odmítl stěžovatelčin výklad §49 obč. zákoníku.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a jejími přílohami Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejího práva na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že k žádnému zásahu do tohoto práva nedošlo.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k porušení práva na spravedlivý proces dojde tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace v posuzovaném případě však nastala, protože obecné soudy se velmi podrobně zabývaly jejími tvrzeními o vadách vůle při uzavírání dohody o vypořádání společného jmění, resp. smlouvy upravující pro dobu po rozvodu vypořádání vzájemných majetkových vztahů. Podstatu ústavní stížnosti totiž tvoří stěžovatelčina polemika s názory obecných soudů a nesouhlas s jejich argumentací ohledně existence vad vůle a případných následků. Přitom je evidentní, že napadené rozsudky se nezakládají na odůvodnění, které by vykazovalo znaky libovůle obecných soudů při interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení obč. zákoníku, příp. by se v nich objevil extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Z předložených listinných důkazů vyplývá, že obecné soudy se stěžovatelčinými návrhy velmi zevrubně zabývaly, vypořádaly se náležitým způsobem s jejími tvrzeními i s navrženými důkazy. Stěžovatelka se na těchto základech nemůže cítit dotčena zaujetím správného právního názoru, který neodpovídá jejím subjektivních představám. Budiž připomenuto, že na okolnostním kontextu uzavírání smlouvy se sama podílela porušením pravidel o délce pobytu v USA, tudíž i pro ni platí princip "nemo turpitudinem suam allegare potest". -(není možno těžit ze svého protiprávního činu).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. 10. 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu