ECLI:CZ:US:2008:1.US.2271.07.1
sp. zn. I. ÚS 2271/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. F., zastoupeného JUDr. Miroslavou Potočnou, advokátkou se sídlem Praha 6, Střešovická 31, PSČ: 162 00, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2007, čj. 12 Co 77/2007 - 479, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 29. 6. 2006, čj. P 228/2005 - 290, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále "obvodní soud"), jímž byla nezletilá dcera účastníků řízení svěřena do výchovy matky a stěžovateli, jako otci, bylo určeno výživné. Dále navrhl zrušení rozsudku Městského soudu v Praze (dále "městský soud"), kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o výši nedoplatku výživného a ve zbytku potvrzen.
Podle stěžovatele neměly obecné soudy ke svěření nezletilé do výchovy matky dostatečné podklady, nebraly zřetel na rozpory v provedených důkazech. Matka nezletilé v době těhotenství bezdůvodně opustila společnou domácnost a soudy k tomu nepřihlédly. V odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu existují rozpory, když na jedné straně konstatuje, že matka nebránila ve styku nezletilé se stěžovatelem, na druhé straně vydal tentýž soud dvě předběžná opatření, v nichž je uvedeno, že stěžovateli je znemožněn jakýkoli styk s nezletilou. Stěžovatel zpochybnil výchovné prostředí u matky a její schopnosti dítě vychovávat, poukázal na nevhodné podmínky pro styk, které mu matka, zejména zpočátku, poskytovala. Za takové situace je chybou obecných soudů, že odmítly provést důkazy znaleckými posudky z oboru psychiatrie a psychologie. S přihlédnutím k namítaným okolnostem tak nerespektovaly zájem dítěte. Stěžovatel je toho názoru, že v jeho případě nejde jen o výklad běžného práva, závěry obou soudů jsou, podle něj, v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Obecné soudy tak porušily ustanovení §1, §120, §122 a §132 OSŘ, §26 odst. 4 zákona o rodině, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 3, čl. 9, čl. 16 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte (dále "Úmluva").
Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že závěry svého rozhodnutí podrobně odůvodnil a nemá, co by k nim dodal. Tvrzení stěžovatele o porušení čl. 9 Úmluvy neshledává odůvodněným.
Obvodní soud uvedl, že ve věci provedl pečlivé a obsáhlé dokazování ke zjištění skutkového stavu, které právně posoudil a rozhodl v souladu se zákonem. Většinu svých námitek uplatnil stěžovatel již v řízení před obecnými soudy. I nadále napadá zejména odchod matky ze společné domácnosti a její rozhodnutí ukončit partnerský vztah. K námitce o aplikaci ust. §26 odst. 4 zákona o rodině uvedl, že rozhodnutí neobsahuje žádné rozpory, nařízená předběžná opatření neznamenají, že matka brání otci ve styku s nezletilým, dostačujícím důvodem pro jejich nařízení je již neschopnost rodičů dohodnout se na rozsahu a průběhu styku.
Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k nim nepřihlížel a stěžovateli je proto ani nezasílal k případné replice.
II.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími tyto orgány zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.
Stěžovatel jednak nesouhlasí s tím, jak a v jaké míře byly provedeny důkazy, za stěžejní nedostatek považuje neprovedení znaleckých posudků. Z odůvodnění rozhodnutí obvodního soudu zřetelně vyplývá, z jakých důvodů neprovedl další, stěžovatelem navržené důkazy (str. 3): Jeho postup považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Tvrzení stěžovatele o rozporu provedených důkazů a právních závěrů obecných soudů je také nepřípadné. Podobně selektivně nelze přistupovat ani k interpretaci právních předpisů, např. ust. §26 zákona o rodině. Kromě stěžejního zájmu dítěte soud posuzuje ve smyslu §26 odst. 5 zákona o rodině i to, kdo dosud kromě řádné péče o dítě dbal o jeho výchovu. Ústavní soud neshledal ústavně právní deficity ani v důkazním řízení ani v interpretaci podústavního práva, jak je provedly obecné soudy.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. července 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu