ECLI:CZ:US:2008:1.US.230.08.1
sp. zn. I. ÚS 230/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele I. D., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem v Brně, Musorgského 1, proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 244/2006-97 ze dne 4. září 2007 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 46 C 136/97-84 ze dne 27. ledna 2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 244/2006-97 ze dne 4. září 2007, jímž byl částečně potvrzen, částečně změněn a částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 46 C 136/97-84 ze dne 27. ledna 2006, kterým mu bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 8.600,- Kč s příslušenstvím do 3 dnů od právní moci rozsudku a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Podle názoru stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Stěžovatel tvrdí, že odstupné při skončení pracovního poměru žalobkyni nenáleží, protože výpověď, kterou jí dal, nemohla být platná z mnoha důvodů, které podrobně specifikuje. Stěžovatel především tvrdí, že výpovědní důvod by musel být podle §44 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "původní zákoník práce"), ve výpovědi skutkově vymezen, což v předmětném projevu vůle nebylo. Důvodem neplatnosti je i to, že v tomto případě absentovalo naplnění ustanovení §46 odst. 2 původního zákoníku práce. Stěžovatel tvrdí, že v daném případě nebyl se žalobkyní rozvázán pracovní poměr platnou výpovědí, ale mezi účastníky nebyla uzavřena ani dohoda o rozvázání pracovního poměru. Tvrdí proto, že v jeho případě byla naplněna zákonná fikce předpokládaná v ustanovení §61 odst. 3 původního zákoníku práce, protože žalobkyně neměla zájem pokračovat v práci a ani včas neuplatnila neplatnost rozvázání pracovního poměru.
Stěžovatel - vzhledem k těmto skutečnostem - tvrdí, že žaloba o vyplacení odstupného podaná žalobkyní až za rok a půl po obdržení jeho sdělení o ukončení pracovního poměru výpovědí je v rozporu s dobrými mravy. Dále namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno k tvrzení uvedenému v žalobě, že totiž k rozvázání pracovního poměru došlo z důvodu podle §46 odst. 1 písm. a) původního zákoníku práce. Obecné soudy však bez ohledu na tuto skutečnost přiznaly žalobkyni odstupné.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 46 C 136/97 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o zaplacení částky 13.162,80 Kč s příslušenství z důvodu úhrady odstupného, protože se žalobkyní rozvázal pracovní poměr z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) původního zákoníku práce. Městský soud v Brně žalobě rozsudkem č. j. 46 C 136/97-22 ze dne 19. ledna 2001 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.899,20 Kč s 15% úrokem z prodlení; v částce 1.000,- Kč žalobu zamítl a uložil žalovanému zaplatit náhradu nákladů řízení v částce 528,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 93/2003-41 ze dne 22. ledna 2004 byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Po doplnění dokazování v hranicích stanovených odvolacím soudem Městský soud v Brně ve věci znovu rozhodl napadeným rozsudkem č. j. 46 C 136/97-84 ze dne 27. ledna 2006 tak, že žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni částku 8.600,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 11. 5. 1996 do zaplacení, do 3 dnů od právní moci rozsudku; rozhodl rovněž o náhradě nákladů řízení v částce 528,- Kč. Uvedl, že z dokazování vyplynulo, že stěžovatel ukončil se žalobkyní pracovní poměr výpovědí podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) původního zákoníku práce. K tomuto závěru soud prvního stupně dospěl z dopisu stěžovatele ze dne 31. 1. 1996, který žalobkyně převzala a převzetí potvrdila svým podpisem. Pracovní poměr skončil dnem 30. 4. 1996. V návaznosti na to pak soud prvního stupně podle ustanovení §60a odst. 1 původního zákoníku práce rozhodl o odstupném ve výši dvojnásobku průměrného výdělku a řádně odůvodnil, jak dospěl k částce, kterou ve výroku přisoudil.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem č. j. 15 Co 244/2006-97 ze dne 4. září 2007 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni částku 6.000,- Kč; ohledně částky 2.600,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl; ve výroku týkajícím se příslušenství a nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil k dalšímu řízení. Podle krajského soudu ze skutkových zjištění (provedených soudem prvního stupně) jednoznačně vyplývá, že stěžovatel doručil žalobkyni dopis z 31. 1. 1996, který sice nebyl nijak označen, ale bylo v něm uvedeno, že rychlé občerstvení na ulici Vlhká 2, Brno, končí svoji činnost k 15. 2. 1996 a že na základě tohoto ukončení činnosti je nucen s ni ukončit pracovní poměr k 15. 2. 1996. Odvolací soud konstatoval, že z tohoto projevu vůle vyloženého v souladu s ustanovením §240 odst. 3 původního zákoníku práce je naprosto zřejmé, že stěžovatel jako zaměstnavatel žalobkyně sledoval tímto úkonem rozvázání pracovního poměru se žalobkyní podle ustanovení §46 odst. 1 písm. a) původního zákoníku práce. O tom svědčí i to, že zároveň žalobkyni oznámil, že ji odhlašuje ze sociálního zabezpečení a ze zdravotního pojištění. Dále zdůraznil, že ze shodných tvrzení obou účastníků vyplynulo, že tento úkon stěžovatele nebyl napaden žalobou pro neplatnost podle ustanovení §64 původního zákoníku práce. Z uvedeného důvodu se nelze v projednávané věci zabývat stěžovatelem namítanými důvody neplatnosti tohoto úkonu. Krajský soud dále odůvodnil změnu přiznané výše odstupného s odvoláním na ustanovení o minimální mzdě a na ujednání o mzdě v pracovní smlouvě; proto ve zbytku původně přisouzené částky žalobu zamítl. Rozhodnutí soudu prvního stupně o příslušenství zrušil z důvodu nedostatečně objasněné doby prodlení.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k následujícím závěrům.
1) Dříve než se však může Ústavní soud zabývat meritorním posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda byly splněny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podanou ústavní stížností stěžovatel napadl výše označená rozhodnutí obecných soudů v plném rozsahu. Z uvedené rekapitulace soudního spisu však vyplývá, že rozhodnutím odvolacího soudu byl rozsudek soudu částečně potvrzen, částečně změněn a částečně zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
Rozsudkem odvolacího soudu ve výroku III. byl částečně zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o příslušenství a ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu byla věc uvedenému soudu vrácena k dalšímu řízení. Z uvedené skutečnosti vyplývá, že v této časti nebylo dosud o věci rozhodnuto a stěžovateli je zachován opravný prostředek proti novému rozhodnutí soudu prvního stupně. V této části je tedy ústavní stížnost nepřípustná pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje.
2) Rozsudkem odvolacího soudu ve výroku II. byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba ohledně částky 2.600,- Kč byla zamítnuta. Odvolací soud tak rozhodl ve prospěch stěžovatele, a proto nemohlo v tomto rozsahu dojít k porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem se Ústavní soud dále zabýval pouze potvrzujícím výrokem odvolacího soudu a jemu předcházejícím rozsudkem soudu prvního stupně.
Námitky stěžovatele jsou koncentrovány na skutečnosti, které byly podle jeho názoru způsobilé vyvolat neplatnost jeho projevu vůle, jejž obecné soudy posoudily jako výpověď z pracovního poměru z důvodu uvedeného v ustanovení §46 odst. 1 písm. a) původního zákoníku práce. Ústavní soud těmto námitkám nemohl přisvědčit; ztotožňuje se se závěrem soudu prvního stupně i soudu odvolacího. K věci samé pak považuje za nutné zdůraznit, že především sám stěžovatel by nebyl aktivně legitimován k podání žaloby proti vlastnímu jednostrannému projevu vůle. Důležitější však je to, že - jak vyplynulo ze shodného tvrzení účastníků v řízení - projev vůle stěžovatele nebyl vůbec žalobou o neplatnost výpovědi napaden. To správně zdůraznil i krajský soud. Podle ustanovení §64 původního zákoníku práce bylo možné žalovat o neplatnost výpovědi pouze do dvou měsíců ode dne, kdy měl pracovní poměr tímto projevem vůle skončit, přičemž uvedená lhůta měla podle ustanovení §261 odst. 4 původního zákoníku práce charakter propadný. Neplatnost rozvázání pracovního poměru měla v původním zákoníku práce (stejně jako v současném zákoníku práce) charakter neplatnosti relativní, což znamená, že pokud nebyla ve stanovené lhůtě neplatnost rozvázání pracovního poměru uplatněna u soudu, hledělo se na tento právní úkon jako na platný. V případných - po uplynutí zmíněné propadné lhůty podaných - žalobách např. na plnění, které bylo spojeno se skončením pracovního poměru, pak již nelze neplatnost právního úkonu, který rozvázání pracovního poměru založil, věcně přezkoumávat. Pokud jde o rozhodování o výši odstupného, pak odvolací soud postupoval v hranicích tehdy platné právní úpravy a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Ze spisu jednoznačně vyplynulo, že obecné soudy věnovaly dostatečnou pozornost zjištění skutkového stavu, provedené důkazy řádně zhodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. a ze zjištěného skutkového stavu také vyvodily odpovídající právní závěry. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že obecné soudy v předmětné věci aplikovaly ústavně konformním způsobem pouze podústavní právo a nemohly tak porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces, jehož se dovolává. Jejich rozhodnutí nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako (s výjimkou výroku krajského soudu sub III.) návrh zjevně neopodstatněný odmítnout. Ústavní stížnost směřující proti zrušujícímu výroku odvolacího soudu (sub III.) pak Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu