ECLI:CZ:US:2008:1.US.2313.07.1
sp. zn. I. ÚS 2313/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů: 1) Z. G., 2) S. T., 3) I. T., 4) L. T., 5) I. T., 6) I. T., všichni státní příslušníci Ruské federace, zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Praha 5, Kořenského 15, proti rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 1. 7. 2003, čj. OAM-4330/VL-16-15-2002 a čj. OAM-4328/VL-16-18-2002, rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007, čj. 6 Azs 310/2005 - 101, a rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2007, čj. 14 Az 7/2007 - 44 a čj. 14 Az 6/2007 - 51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé svou ústavní stížností, podanou na poště dne 4. 9. 2007, navrhli zrušení shora uvedených rozhodnutí Ministerstva vnitra a obecných soudů. Uvedli, že proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2007 nepodali kasační stížnost, takže jejich ústavní stížnost nesplňuje podmínku vyčerpání všech právem předpokládaných prostředků k ochraně práva. V této souvislosti odkázali na ustanovení §75 odst. 1, věty za středníkem, zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle něhož není nutné vyčerpat takový mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Podle stěžovatelů je takovým mimořádným opravným prostředkem i kasační stížnost v azylových věcech (ve věcech mezinárodní ochrany), protože její přijatelnost závisí na uvážení Nejvyššího správního soudu, který usnesení o odmítnutí nemusí odůvodňovat. Stěžovatelé považují svou stížnost za přípustnou i z důvodů uvedených v §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože touto právní problematikou se Ústavní soud dosud nezabýval a jejich případ je precedentní. Vlastní zájmy stěžovatelů přesahuje jejich stížnost i tím, že Nejvyšší správní soud přistupuje k rušení prvostupňových rozhodnutí pouze z formálních důvodů, aniž by se vyjádřil k věci samé. Definitivní meritorní rozhodnutí je tímto neúměrně oddalováno a není tak poskytována ochrana právům stěžovatelů. Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 12. 2007, stěžovatelé doplnili odůvodnění ústavní stížnosti, ve kterém se vyjádřili především k obsahu nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 553/06.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda podaný návrh splňuje formální předpoklady k jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. Zabýval se zejména přípustností ústavní stížnosti. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 83/2004 Sb., účinné od 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy fyzická nebo právnická osoba mimořádný opravný prostředek neuplatnila, nelze za takové situace ústavní stížnost odmítnout pro nepřípustnost. Ve své dosavadní judikatuře Ústavní soud konstatoval, že takovým mimořádným opravným prostředkem je dovolání (§237 odst. 1 písm. c OSŘ).
V případě stěžovatelů se tedy jedná o posouzení otázky, zda takovým mimořádným opravným prostředkem je i kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany, kterou může Nejvyšší správní soud odmítnout jako nepřijatelnou postupem podle §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále "SŘS").
Stěžovatelé z dikce §104a SŘS dovozují, že se v případě nepřijatelnosti kasační stížnosti jedná v podstatě o stejný institut jako v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, Nejvyšší správní soud také posuzuje připuštění mimořádného opravného prostředku, toto posouzení závisí čistě na jeho uvážení. Z uvedeného důvodu stěžovatelé považují svou ústavní stížnost za přípustnou.
Podle názoru Ústavního soudu, rozhodování Nejvyššího správního soudu není procesním postupem, kterým by tento soud byl příslušný odmítat opravný prostředek pouze z důvodů závisejících na svém uvážení. Rozhodování o přijatelnosti kasační stížnosti se právě svou povahou odlišuje od rozhodování o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, na které ustanovení §75 odst. 1 nepochybně pamatuje. Ostatně tomu nasvědčuje i dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu (který svá odmítací usnesení v případě nepřijatelnosti kasační stížnosti pravidelně odůvodňuje). Na rozdíl od přípustnosti dovolání, jsou kriteria přijatelnosti jiná (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006 - 39). O tom, že kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany je funkčním opravným prostředkem, způsobilým poskytnout účastníkům řízení ochranu jejich ústavně zaručených základních práv (a nejedná se tedy o nahodilou úvahu obecného soudu o přijetí mimořádného opravného prostředku), dostatečně svědčí i samotný případ stěžovatelů. Rozsudkem ze dne 10. 1. 2007 Nejvyšší správní soud, po kasační stížnosti stěžovatelů, zrušil rozhodnutí prvostupňového soudu. Rozdíl oproti přípustnosti dovolání je tedy očividný - úlohu zde nehraje pouze obecný přesah a judikatorní význam, ale za splnění určitých podmínek (excesivní postup prvostupňového soudu) procházejí sítem přijatelnosti ve věcech mezinárodní ochrany i případy nemající žádný judikatorní přesah.
Je-li tedy institut přijatelnosti kasační stížnosti kromě sjednocování judikatury schopen zajistit ochranu práv i v jednotlivém případě, není zde důvod, aby Ústavní soud netrval na vyčerpání kasační stížnosti i ve věcech mezinárodní ochrany a ústavní stížnost považoval za přípustnou až poté, co o kasační stížnosti rozhodne Nejvyšší správní soud.
Ústavní stížnost, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve poté, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Vzhledem k výše uvedenému tak nelze akceptovat postup, kdy účastník řízení odmítne podat opravný prostředek a po rozhodnutí soudu prvního stupně se obrátí přímo na Ústavní soud. Pokud z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 1. 2007 stěžovatelé povrchně usuzují na další postup obecných soudů (ve stížnosti naznačené opakované rušení prvostupňových soudních rozhodnutí z formálních důvodů a skončení věci v roce 2014), potvrzují své nepochopení kasačního principu a povahy opravného prostředku v podobě "kasační stížnosti". V pouhém obecném odkazu na "konstantní judikaturu" Nejvyššího správního soudu, bez uvedení konkrétních rozhodnutí, Ústavní soud také nespatřuje relevantní argument.
Stěžovatelé také tvrdí, že jejich stížnost by měla být přípustná ve smyslu §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, protože přesahuje jejich vlastní zájmy. Ani jeden z důvodů uváděných stěžovateli, podle Ústavního soudu, nepředstavuje přesah ve smyslu uvedeného ustanovení, a tedy založení přípustnosti ústavní stížnosti. Není jím ani počet šesti stěžovatelů v této věci, ani to, že uvedenou problematikou se Ústavní soud dosud nezabýval. Aby se Ústavní soud mohl věcí vůbec meritorně zabývat, je nutné nejdříve splnit minimální formální předpoklady. Ve vztahu k argumentaci stěžovatelů k ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nelze pominout, že pokud stěžovatelé vyčerpali všechny opravné prostředky (jak v návrhu tvrdí), nemohou využít výjimečného ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které lze aplikovat pouze v případě, kdy dosud nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně práva poskytuje. Řečeno jinak, platí-li varianta A (přípustnost po vyčerpání procesních prostředků), nelze aplikovat variantu B (přípustnost při nevyčerpaných procesních prostředcích).
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci, Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. června 2008
František Duchoň
soudce Ústavního soudu