ECLI:CZ:US:2008:1.US.2314.08.1
sp. zn. I. ÚS 2314/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou se sídlem Praha 6, Muchova 9/223, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 6 Tdo 670/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se J. K. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl, že náklady jeho zastoupení v řízení před Ústavním soudem zcela uhradí stát [§83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 8 To 103/2007, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 15/2007, jako opožděně podané [§265i odst. 1 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ")].
Stěžovatel nesouhlasil se závěrem Nejvyššího soudu, že dovolání podal opožděně. Tvrdil, že nedostatek procesní podmínky pro podání dovolání, spočívající v tom, že dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") podal sám, aby tak byla zachována zákonem stanovená lhůta pro podání dovolání, je zhojitelný a odstranitelný právě zvolením nebo ustanovením obhájce. Dále namítl, že jej odvolací soud řádně nepoučil o možnosti podat dovolání, neboť poučení neobsahuje celé znění věty druhé ustanovení §265d odst. TrŘ.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 22. 10. 2007 a stěžovateli dne 26. 10. 2007. Poslední den dvouměsíční lhůty pro podání dovolání stěžovatelem připadl na den 27. 12. 2007. Tento fakt v ústavní stížnosti stěžovatelem zpochybňován není. Samotné dovolání bylo podáno u Městského soudu v Praze, jako soudu prvního stupně, ustanovenou obhájkyní dne 8. 4. 2008. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání bylo podáno po zákonem stanovené lhůtě (§265e odst. 1 TrŘ). Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani podání stěžovatele k soudu prvního stupně ze dne 16. 11. 2007, označené jako dovolání, na které v ústavní stížnosti poukázal a od něhož odvozoval včasnost svého dovolání. Toto podání, jak již uvedl Nejvyšší soud, nevyhovělo podmínce stanovené v §265d odst. 2 TrŘ věta první a druhá pro řádné podání dovolání prostřednictvím obhájce, o níž byl stěžovatel odvolacím soudem řádně poučen, jak i sám uvedl.
Pokud tedy Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl, podle ustanovení §265i odst. 1 písm. c) TrŘ, pro jeho opožděnost, stalo se tak zcela v souladu s ustanoveními §265e odst. 1 TrŘ a §265d odst. 2 věta první a druhá TrŘ, stanovícími lhůtu a oprávněné osoby k podání dovolání, kterými mohou být sice obvinění, ale pouze prostřednictvím obhájců.
Ústavní soud nezjistil, že by napadeným rozhodnutím nebo postupem jemu předcházejícím bylo zasaženo stěžovatelem namítané právo na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, či jiné jeho základní právo nebo svoboda garantované Listinou a Úmluvou.
Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatele, že napadená rozhodnutí porušila čl. 90 Ústavy ČR. Citovaný článek, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy, samy o sobě přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale obsahují především institucionální záruky soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců. To je zřejmé i ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
Pokud jde o námitku, že stěžovatel nebyl odvolacím soudem řádně poučen o podání dovolání, k tomu Ústavní soud uvádí, že při posuzování ústavních stížností, v souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest, je vázán návrhem stěžovatele. Může se proto zabývat jen takovými námitkami, které mají vztah k navrhovanému petitu. Z toho důvodu se Ústavní soud nezabýval námitkou, týkající se poučení odvolacího soudu o podání dovolání, neboť ve vztahu k ní se stěžovatel v mezích ustanovení §82 odst. 3 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu ničeho nedomáhal. Pro úplnost však dodává, že rozsah poučení o dovolání odvolacím soudem je dán pouze větou první a druhou citovaného ustanovení, která končí "(...) o tom musí být obviněný poučen (§125 odst. 3)". Tím zákonodárce stanovil rozsah poučení o dovolání. Pokud jde tedy o větu třetí citovaného ustanovení "Nejvyšší soud o takovém podání nerozhoduje, ale zašle ho v závislosti na jeho obsahu buď příslušnému soudu jako návrh na povolení obnovy řízení nebo ministru spravedlnosti jako podnět ke stížnosti pro porušení zákona, popřípadě ho vrátí obviněnému s poučením, že dovolání může podat pouze prostřednictvím obhájce", na kterou stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z níž dovozoval neúplnost poučení, ta není povinnou součástí poučení o dovolání. Ve vztahu k této větě je vhodné pro úplnost uvést, že Nejvyšší soud o podání stěžovatele ze dne 16. 11. 2007 nerozhodoval a ani rozhodovat nemohl, neboť podání stěžovatele označené jako dovolání bylo doručeno soudu prvního stupně, a nikoli Nejvyššímu soudu.
Za tohoto stavu, kdy dovolání bylo podáno po zákonem stanovené lhůtě, Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnout jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nelze vyhovět návrhu stěžovatele podle §83 zákona o Ústavním soudu, aby náklady na jeho zastoupení zaplatil stát, neboť toto ustanovení vymezuje jako jednu z podmínek pro vyhovění návrhu skutečnost, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu