ECLI:CZ:US:2008:1.US.2315.07.1
sp. zn. I. ÚS 2315/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti obchodní společnosti INTERCABLE Verlag AG, se sídlem Im Bösch 37, 6331 Hünenberg (Švýc.), zastoupenou Mgr. et Mgr Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 126, 130 00 Praha 3, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 18 Co 538/2006, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 5 C 153/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2007 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily její základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
V záhlaví citovaným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen "ObvS") zamítl žalobu stěžovatelky, jíž se domáhala vůči žalované CS International, s.r.o. (dále jen "žalovaná"), zaplacení částky 1.280,- € s příslušenstvím a současně náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka svůj nárok opřela o tvrzení, že dne 25. 10. 2004 byla mezi účastníky uzavřena smlouva č. 176457, kterou se zavázala publikovat pro žalovanou inzerát na webové adrese www.intercable.ch, zasílat žalované knižní podobu inzerce a inzerci na CD-Romu, to vše za cenu 1.290,- € ročně po dobu pěti let, tj. po dobu pěti vydání. Žalovaná namítala, že smlouva, jíž se stěžovatelka dovolává, je neplatným právním úkonem, neboť podpis na této listině byl získán na základě falešných informací od údajného zástupce stěžovatelky I. Özera. ObvS věc posuzoval podle švýcarského obligační zákoníku ze dne 30. 3. 1911, neboť švýcarské právo bylo smlouvou zvoleno jako právo rozhodné. Dovodil, že v souzené věci "při nespornosti mezi účastníky", že žalovaná vrátila stěžovatelce jí zaslané podklady včetně CD-Romu, nelze mít za to, že by vznikla právoplatná objednávka. ObvS proto žalobu v plném rozsahu zamítl a výrok o nákladech řízení odůvodnil odkazem na §150 o. s. ř.; důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné nepřiznání náhrady procesně úspěšné žalované spatřoval v tom, že "obě smluvní strany nepřistupovaly ke svým smluvním ujednáním jasně a srozumitelně, tak, aby předcházely do budoucna zcela zbytečným sporům".
K odvolání stěžovatelky i žalované, v níž ObvS vytýkaly nesprávné právní posouzení věci, Městský soud v Praze (dále jen "MěS") rozsudkem ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 18 Co 538/2006, rozsudek ObvSu ve výroku o věci samé potvrdil, a dále stěžovatelce uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 12.400,- Kč. MěS v prvé řadě - se zřetelem ke skutkovému závěru, že mezi účastníky nedošlo ani k uzavření dohody o volbě práva - posoudil užití práva podle §10 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právo soukromém, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZMPS"), podle něhož nezvolí-li účastníci rozhodné právo, řídí se jejich vztahy právním řádem, jehož použití odpovídá rozumnému uspořádání daného vztahu; tj. v souzené věci právním řádem místa, kde byla smlouva uzavřena, tedy právním řádem ČR. Z ustanovení §4 ZMPS vyplývá povinnost použít stejného právního řádu pro platnost právního úkonu i pro následky jeho neplatnosti. V souzené věci dospěl MěS k závěru, že důvod neplatnosti se vztahoval i na dohodu o volbě práva a platnost smlouvy jako právního úkonu je třeba posoudit podle §34 a násl. o. z. s odchylkami upravenými v §266 a násl. obch. z.
MěS dále (po doplněném dokazování) uvedl, že odvolání stěžovatelky není důvodné a odvolání žalované důvodné je. MěS - s odkazem na §37 o. z. - zdůraznil, že právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro uskutečnění rozhodující, že osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Z důvodu omylu vyvolaného zástupcem stěžovatelky (Poznámka: který ji ujistil, že jde pouze o bezplatné ověření dat žalované pro účely aktualizace databáze evropských firem, a k tomu také směřoval projev vůle jednatelky žalované) nebyl projev bývalé jednatelky žalované projevem vůle směřujícím k akceptaci návrhu na uzavření smlouvy o úplatném poskytování svědkem nabízených služeb. Jednalo se přitom o omyl podstatný (rozhodující), bez něhož by k právnímu úkonu nedošlo, neboť vůle bývalé jednatelky žalované byla zaměřena k jinému právnímu úkonu. Právní úkon učiněný v omylu (§49a o.z.) nepožívá právní ochrany, pokud se jeho neplatnosti oprávněná osoba dovolá; v souzené věci nebylo sporu, že tak žalovaná učinila. Za této situace je předmětná smlouva neplatná a stěžovatelka se proto na základě ní nemůže úspěšně domáhat požadovaného plnění. S tímto odlišným skutkovým a právním závěrem odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé podle §219 o. s. ř. potvrdil, neboť výrokově byl věcně správný.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítané porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") spatřuje především v tom, že právní závěry obecných soudů, které navíc neposuzovaly stěžovatelčin nárok "v celé totalitě", jsou ve zjevném rozporu se skutkovými tvrzeními a zcela nelogicky jí přičetly k tíži jednání jejího bývalého obchodního zástupce. Dále tvrdila, že obecné soudy zatížily řízení vadou, neboť vzhledem ke skutečnosti, že lehkomyslným jednáním žalované vznikla stěžovatelce škoda, měly ji poučit (především ObvS) o možnosti věc posoudit jinak, tedy jako škodu v návaznosti na §42 a §49a o.z.; svou poučovací povinnost podle ust. §118 odst. 2 o.s.ř. však nesplnily.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud vydal nález, že se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2007, sp. zn. 18 Co 538/2006, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 5 C 153/2005, zrušují.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody stěžovatele (stěžovatelky) /§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"/. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem podústavního práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly podústavní právo svévolně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03 In Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 33, Beck 2004, str. 371, 374 - 375).
Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti - jak sama uvedla, s vědomím toho, že Ústavní soud neplní roli přezkumné instance k obecným soudům - formálně namítala porušení svého procesního základního práva, přesto však obsahově brojila jen proti nesprávné aplikaci hmotného podústavního práva. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti, jež je podobná argumentaci v odvolání, se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Ústavní soud konstatuje, že MěS věc po právní stránce hodnotil náležitě a právní normy aplikoval s ohledem na ústavní principy prozařující do oblasti civilního práva; jednal v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. S námitkami stěžovatelky se soudy vypořádaly a svá rozhodnutí odůvodnily. Zejména MěS se podrobně zabýval namítanými okolnostmi, jež předcházely uzavření předmětné smlouvy a které měly prokázat platnost jejího uzavření [a to včetně objektivně vyloučeného výslechu Interpolem hledaného zástupce stěžovatelky Ö., kdy MěS provedl důkaz listinou, v níž byla protokolárně zaznamenána jeho výpověď (protokol z jednání konaného před soudem prvního stupně dne 15. 2. 2006)]; dospěl k závěru, že k jejímu uzavření nedošlo, a proto žalobu stěžovatelky zamítl. Ústavní soud tedy neměl důvod se těmito námitkami dále zabývat. Ostatně ani stěžovatelka v ústavní stížnosti v tomto ohledu nová tvrzení nepředložila. Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný, jejich závěry z ústavního hlediska nevybočily z rámce možného posouzení věci a nebyly ani v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze bylo porušeno základní právo stěžovatelky, jehož se dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud stejně rozhodl v obdobné věci stěžovatelky vedené pod sp. zn. I. ÚS 3067/07.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu