ECLI:CZ:US:2008:1.US.2329.07.1
sp. zn. I. ÚS 2329/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. M., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem v Brně, Příkop 8, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 285/2007-83 ze dne 27. června 2007 a proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 90 T 41/2007-58 ze dne 11. května 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 285/2007-83 ze dne 27. června 2007, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 90 T 41/2007-58 ze dne 11. května 2007, kterým byl uznán vinným spácháním trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, trestného činu řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona a trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců a dále mu byl uložen zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces a porušení osobní svobody spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech:
Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo postaveno především na výpovědi svědkyně M. T. Její výslech u hlavního líčení byl s odvoláním na ustanovení §209 odst. 1 trestního řádu proveden v jeho nepřítomnosti. Soud však tento postup, který znamená omezení možnosti obhajoby, nijak neodůvodnil. Dále z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že svědkyně opustila jednací síň před tím, než byl stěžovatel zpět předveden a je zřejmé, že nebyl předsedou senátu poučen o možnosti klást svědkyni jeho prostřednictvím otázky. Výslech této svědkyně byl tedy proveden nezákonným způsobem.
Stěžovatel tyto okolnosti namítal ve svém odvolání, ale odvolací soud se s jeho námitkou vypořádal nepodloženou obecnou dedukcí. Takovýto postup však neodpovídá spravedlivému procesu. Z protokolu vyplývá, že stěžovateli nebylo vysvětleno, jakým způsobem má možnost se dotazovat svědkyně, která není v jednací síni. Navíc z protokolu je zřejmé, že soud svědkyni nejprve zcela propustil a nepočítal s tím, že by se měla vracet do soudní síně.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 90 T 41/2007 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem městského soudu uznán vinným, že dne 9. 4. 2007 kolem 19:00 hodiny v Brně na ulici Koniklecově a ulici Petra Křivky řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda 105, r.z. 1Z3 0327, ačkoliv není držitelem řidičského oprávnění a před jízdou požil alkoholické nápoje, neboť při kontrole hlídkou Policie ČR bylo zjištěno přístrojem Dräger, že jeho dech obsahuje 2,12 promile alkoholu, a tohoto jednání se dopustil, přestože byl rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 3 T 168/2006 ze dne 16. 7. 2006 s právní mocí dnem 8. 8. 2006 odsouzen za spáchání činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 trestního zákona mimo jiné i k trestu zákazu řízení motorového vozidla na dobu dvou roků. Tímto jednáním spáchal trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona, trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d trestního zákona a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) trestního zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 5 let.
Odvolání stěžovatele bylo usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 5 To 285/2007-83 ze dne 27. června 2007 zamítnuto. Odvolací soud - k námitce stěžovatele, že výslech svědkyně M. T. neproběhl řádně - uvedl, že výslech proběhl v souladu s trestním řádem. Dodal, že vzhledem k tomu, že stěžovatel je osobou, která byla opakovaně soudně trestána a žije v blízkosti svědkyně, bylo na úvaze soudu, jak bude při jejím výslechu postupovat. Soud konstatoval, že z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 5. 2007 se podává, že poté, co svědkyně opustila jednací síň, byl stěžovatel s její výpovědí seznámen a "k svědkyni byl bez dotazu". Odvolací soud ke zjištění skutkového stavu a k hodnocení důkazů uvedl, že soud prvního stupně postupoval řádně a s jeho hodnocením důkazů se plně ztotožnil. Proto odvolání stěžovatele shledal nedůvodným.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a základního práva na osobní svobodu ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející z tohoto hlediska a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hlavní námitka stěžovatele směřuje proti posouzení výslechu svědkyně M. T., který - podle jeho názoru - nebyl proveden v souladu se zákonem, protože svědkyně byla vyslýchána v jeho nepřítomnosti a nebyl poučen o tom, jakým způsobem jí může klást otázky.
Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Z protokolu o hlavním líčení dne 11. 5. 2007 (č. l. 54) vyplývá, že stěžovatel byl poučen podle ustanovení §209 odst. 1 trestního řádu. Poté, co opustil s eskortou jednací síň, byla vyslechnuta svědkyně T.; ta uvedla, že viděla z okna svého pokoje stěžovatele, který se motal, takže usoudila, že je podnapilý. Autem vyjel z parkoviště, jel po Koniklecové a odbočil na ulici Petra Křivky. Po nějaké době se vzdálil. Svědkyně volala na policii a sdělila, jakým autem jede. Podle obsahu soudního protokolu byl stěžovatel po svém návratu s výpovědí svědkyně T. seznámen; podle protokolu byl "bez dotazu na svědkyni". Po dobu hlavního líčení byl přítomen osobně i obhájce stěžovatele JUDr. Pavel Holub, i. s. JUDr. Josef Suchý.
Ústavní soud - za této situace - dovozuje, že výslech svědkyně M. T. byl uskutečněn v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu a stěžovateli nebyla odňata možnost klást svědkyni otázky. Kromě toho poukazuje Ústavní soud i na to, že závěry soudu prvního stupně nebyly postaveny pouze na výpovědi této svědkyně; kruh důkazů je totiž logicky uzavřen a lze z něho řádným způsobem vyvodit závěry, k nimž soud prvního stupně dospěl a odvolací soud je potvrdil. V tomto směru lze odkázat na svědecké výpovědi strážníků Městské policie Ch. a B., kteří stěžovatele (jedoucího v autě) zastavili, a na důkazy listinné, jichž se oba soudy právem dovolaly.
Ústavní soud konstatuje, že napadené rozsudky jsou logické, přesvědčivé, nemají povahu svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavněprávního plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení čl. 8 odst. 2, ani čl. 36 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Ústavní soud - jen jako obiter dictum - ještě uvádí následující. Hlavní líčení je zaznamenáváno na zvukovém nosiči, o čemž byli účastníci řízení poučeni (č. l. 51). Předseda senátu konstatoval za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce, že svědkyně vyjádřila obavy z výslechu, a proto rozhodl, že výslech bude proveden v nepřítomnosti stěžovatele. Poučil rovněž stěžovatele o tom, že mu bude výpověď svědkyně přečtena a že poté může prostřednictvím předsedy senátu klást svědkyni otázky. Ze záznamu z výslechu svědkyně, jemuž byl přítomen i obhájce stěžovatele, rovněž vyplývá, že při ukončení výslechu poučil předseda senátu svědkyni o tom, že musí počkat ve stanovené místnosti na to, zda bude mít stěžovatel nějaký dotaz a teprve na pokyn soudu může opustit soudní budovu. Po návratu stěžovatele do soudní síně mu byl přečten záznam výslechu svědkyně. Stěžovatel pouze uvedl: "Já jsem s tím autem z toho parkoviště nevyjel.", aniž by na svědkyni vznesl jakýkoliv dotaz. Teprve poté prostřednictvím telefonu sdělil předseda senátu svědkyni, že může opustit budovu.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu