ECLI:CZ:US:2008:1.US.2331.08.1
sp. zn. I. ÚS 2331/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera a o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Ondřejem Pivoňkou, advokátem se sídlem Laurinova 1049, Mladá Boleslav, proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 5. 12. 2007 č. j. 2 T 98/2007-889, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 1. 2008 č. j. 12 To 18/2008-936, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2008 sp. zn. 11 Tdo 541/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1) Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí obecných soudů citovaná v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručené práva zakotvená v čl. 8 odst.2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
2) Přestože stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, v petitu v samotném závěru ústavní stížnosti neuvedl výslovně shora citované usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud má za to, že jde o zjevnou nesprávnost odstranitelnou výkladem projevu vůle stěžovatele, zobrazené v obsahu ústavní stížnosti. Již na úvodní straně ústavní stížnosti je uveden Nejvyšší soud coby účastník řízení o této ústavní stížnosti, což je projevem toho, že ústavní stížnost měla na mysli napadnout i citované usnesení Nejvyššího soudu. Na s. 6 sub V. se dokonce výslovně praví, že „Proti rozsudku soudu I. stupně a rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR podávám tuto stížnost, neboť těmito rozhodnutími došlo k porušení mého práva na spravedlivý proces, zejména…“ Tudíž, Ústavní soud přihlédl k obsahu ústavní stížnosti, z níž jednoznačně plyne, že je napadeno i shora uvedené rozhodnutí dovolacího soudu.
3) Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., za který byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za užití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. zák. mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozeným škodu specifikovanou ve výroku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli dále dva poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V odvolacím řízení rozhodl Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem tak, že z podnětu odvolání státního zástupce zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. v celém rozsahu (pro drobné pochybení okresního soudu, který sice uznal stěžovatele vinným jako zvlášť nebezpečného recidivistu, ale opomněl do výroku rozsudku uvést předchozí soudní rozhodnutí) a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. jako zvlášť nebezpečného recidivistu podle §41 odst. 1 tr. zák., za který jej podle §250 odst. 3 tr. zák. za užití §42 odst. 1 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v délce trvání osmi let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. zák. mu byla dále uložena povinnost zaplatit poškozeným škodu specifikovanou ve výroku. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli dále dva poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Hradci Králové dále rozhodl tak, že podle §256 tr. ř. odvolání obžalovaného stěžovatele zamítl.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se stěžovatel trestné činnosti dopustil tím, že v době od března 2004 do března 2007, kdy někdy vystupoval pod falešným jménem, vylákal prostřednictvím emailové korespondence, telefonních hovorů nebo i osobního setkání celkem od 14 osob finanční částku ve výši nejméně 840.570,-Kč, a to pod smyšlenými záminkami zajištění výhodných půjček, nákladů spojených s jejich dosažením, případně pod záminkou obstarání bytu ke společnému soužití, přičemž tyto finanční prostředky si většinou nechával zasílat zpočátku na svůj účet u ČSOB, a. s., a později na vkladní knížku majitelky J. V. a její účet vedené u G. M. B., a. s., kdy J. V. vydával za svoji právní zástupkyni, účetní, případně notářku, ačkoli se jedná o jeho družku, a od 4. 9. 2006 do 27. 4. 2007 si nechával finanční prostředky zasílat na účet majitele D. B. vedený u G. M. B., a. s., kterého vydával za svého společníka, ačkoli se jedná o syna J. V., kdy tak konkrétně vylákal v rozsudcích specifikovanou částku od jednotlivých poškozených, přičemž slibované půjčky nebo obstarání bytu nikdy nezajistil a získané finanční prostředky použil pro vlastní potřebu, kdy pouze manželům T. vrátil částku ve výši 13.461,- Kč, ačkoli byl pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 13 T 8/2000, přičemž bylo podle §37 tr. zák. upuštěno od uložení souhrnného trestu k rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 11. 1. 1995, sp. zn. 1 T 86/94, jímž byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, který dne 3. 4. 1998 vykonal, a dále byl rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 7. 2001, sp. zn. 2 T 19/2001, odsouzen mimo jiné i pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž z tohoto výkonu trestu byl dne 24. 10. 2003 podmíněně propuštěn.
Nejvyšší soud pak v napadeném usnesení (k dovolání stěžovatele) dospěl po konkrétní argumentaci k závěru, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř. nedošlo. Dovolání stěžovatele proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
II.
Obsahem ústavní stížnosti jsou v podstatě toliko dílčí skutkové námitky na úrovni podústavního práva.
1) Ústavní soud - v reakci na námitky stěžovatele do skutkové roviny projednávané věci - v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a zásadně mu nepřísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce.
Co do skutkové roviny (trestního) řízení, platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (viz kupříkladu usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 359/05). Zásadám spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny) odpovídá požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
2) V mezích takto limitovaného přezkumu skutkové roviny věci Ústavní soud v postupu obecných soudů porušení ústavních práv a svobod stěžovatele neshledal.
Z hlediska ústavněprávního je třeba uvést, že soudy ohledně spáchání shora citovaného trestného činu stěžovatelem opřely svá rozhodnutí o adekvátní důkazy (především o výpovědi svědků; o výpovědi poškozených, kteří před soudem podrobně popsali jednání se stěžovatelem, jakým způsobem se s ním kontaktovali, vyjádřili se k důvodům, proč s ním jednali, k výši částek, které na požádání stěžovatele zasílali na účty, které jim uvedl aj.; o výpisy z účtů osob, na které byly částky placené poškozenými poukazovány a o potvrzení o převzatých částkách aj.), které soudům umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí ve smyslu ust. §2 odst. 5 trestního řádu. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení, vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, jež poskytuje potřebný podklad pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. To vše soudy reflektovaly a dospěly k přiléhavému závěru o spáchání předmětného skutku, prostého zjevného faktického omylu či excesu logického. Současně se uspokojivě vypořádaly s námitkami předkládanými obhajobou v rámci celého trestního řízení a s jejími návrhy na doplnění dokazování (srov. zejména s. 11 odůvodnění rozsudku okresního soudu, s. 6-7 odůvodnění rozsudku krajského soudu). I kdyby však napadené skutkové závěry byly z hlediska jejich správnosti kritizovatelné, ústavněprávní význam má jen extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů. To však v dané věci zjištěno nebylo.
Za tohoto stavu nelze soudům – i pokud jde o právní posouzení věci (resp. jejích jednotlivých částí) – nic podstatného vytknout. Jejich rozhodnutí nemají prvky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, jež z něho soudy vyvodily, nelze spatřovat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu.
3) Z ústavní stížnosti je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavněprávní roviny. Stěžovatel pouze opakuje argumenty uplatněné v řízení před obecnými soudy a polemizuje s jejich závěry a s věcnou správností napadených rozhodnutí. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví; tou však – jak již bylo uvedeno - Ústavní soud není a z povahy věci být ani nemůže. Námitky stěžovatele zvažovaly obecné soud již v předchozím řízení a dostatečně se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí lze tedy pro stručnost odkázat. Odvolací soud kupř. přiléhavě uvedl, že stěžovatel má sice výhrady ke všem poškozeným, ale je s podivem, že všichni, aniž by se znali, vypovídali o tom, co vše jim stěžovatel sliboval, jak se představoval, co jim říkal o osobách, kterými měly být zasílány peníze a o postoji stěžovatele k tomu, když mělo dojít k realizaci půjček. Nebyly tak shledány žádné důvody pro závěr, že by výpovědi svědků byly nepravdivé. K tvrzení stěžovatele, že poškozeným sliboval pouze zařízení půjček, ale že oni nedodrželi sjednané podmínky, odvolací soud případně konstatoval, že to by bylo podstatné pouze v případě, že by stěžovatel měl úmysl půjčky poskytnout; v dané věci je však evidentní, že stěžovatel žádné půjčky poskytnout nemohl, protože neměl finanční prostředky a půjčení peněz nehodlal zařídit ani od jiných osob. Na podporu této skutečnosti snesl krajský soud i řadu dalších argumentů, jak je zřejmé ze s. 6-7 odůvodnění jeho rozsudku.
4) Ústavní soud nad rámec věci zdůrazňuje, že smyslem povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem je mimo jiné, aby tento specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy (povinné právní zastoupení se vztahuje již na podání návrhu) a celkově nekvalifikovaným přístupem účastníků řízení. Stěžovatel sice byl v dané věci zastoupen právním zástupcem, který sepsal též ústavní stížnost, nicméně Ústavnímu soudu nemohla ujít skutečnost, že část III. a V. ústavní stížnosti je v podstatě doslovným převzetím části I. a II. původní ústavní stížnosti sepsané samotným stěžovatelem. Takový postup advokáta (zřejmě usilujícího ulehčit si vlastní sepsání ústavní stížnosti) by mohl být pokládán za jisté obcházení smyslu institutu povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem; povinnost povinného právního zastoupení by tak nebyla v plné míře naplňována. Nadto, i většina zbývajících částí ústavní stížnosti se stylisticky v podstatě podobá převzatým částem původní ústavní stížnosti sepsané pouze stěžovatelem, navíc se do značné míry obsahově podobá i odvolání, které sám stěžovatel sepsal (srov. s. 910-920 spisu).
III.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2008
Ivana Janů
předseda senátu