ECLI:CZ:US:2008:1.US.2332.08.1
sp. zn. I. ÚS 2332/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele S. B. M., zastoupeného JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze, Hálkova 1, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 12. 2007, č. j. 29 Az 40/2007-69, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16. 9. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v dosavadním průběhu řízení o udělení mezinárodněprávní ochrany a v jeho soudním přezkumu nebyla vzata v úvahu skutečnost, že mluví "africkou francouzštinou", která má řadu specifik, které není nerodilý francouzsky mluvící tlumočník schopen registrovat. Stěžovatel dále namítá, že se většinu svého života pohyboval v naprosto odlišném sociálním a kulturním prostředí, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že nevyužil všech možností odůvodňující poskytnutí mezinárodněprávní ochrany. Stěžovatel má tedy zato, že je k ochraně jeho ústavně zaručeného práva účastníka řízení nezbytné ustanovit mu tlumočníka znalého "africké francouzštiny" a formou znaleckého posudku z oboru psychologie ověřit jeho mentální úroveň.
Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky namítaným postupem Nejvyššího soudu ČR a Krajského soudu v Brně nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud předesílá, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je totiž její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
V právní věci stěžovatele je za poslední procesní opravný prostředek, který mu zákon s k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat ve vztahu k rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 6. 6. 2007, č. j. OAM-1-316/VL-07-04-2007, kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kasační stížnost. Ústavní soud ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 29 Az 40/2007, který si vyžádal, zjistil, že stěžovatel kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 6. 12. 2007, č. j. 29 Az 40/2007-69, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti citovanému rozhodnutí Ministerstva vnitra, podal, námitky uplatněné v ústavní stížnosti v ní však nevznesl. V doplnění blanketní kasační stížnosti (č. l. 59, 82, 92, 93 vyžádaného spisu) stěžovatel vyslovil nesouhlas s posouzením věci krajským soudem v tom smyslu, že jeho tvrzení jsou nevěrohodná. Stěžovatel uvedl, že již v žalobě ministerstvu vytýkal, že nezjistilo řádně skutkový stav věci a projevil nesouhlas s tím, že by se v jeho výpovědích vyskytly nesrovnalosti. Podle názoru stěžovatele jsou závěry o rozporech v jeho tvrzeních pouhými spekulacemi. Pokud krajský soud považoval za stěžejní skutečnost, že stěžovatel předložil k důkazu o svém příběhu novinový článek o tom, že příslušník MLC S. B. je stár 34 let a činí závěr, že tento důkaz je v rozporu s tvrzením stěžovatele o svém věku, resp. s datem narození, které uvádí, ponechává tak zcela stranou vysvětlení stěžovatele na čl. 52 spisu podané současně s předložením novinového článku, že pokud jde o jeho věk, noviny se mýlí. Dalším zásadním důvodem pro vydání zamítavého rozsudku bylo tvrzení stěžovatele, že má čtyři děti v kojeneckém věku. Stěžovatel je přesvědčen, že nikdy neuvedl rok narození svých dětí. Významné pro věc však je, že v době podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany jeho čtyřměsíční dcera již nežila. Stěžovatel proto neshledává žádný rozpor mezi svými tvrzeními a skutkovými zjištěními plynoucími jak ze správního, tak soudního spisu. Stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany až poté, co byla jeho rodina napadena a čtyřměsíční dcera zavražděna. Stěžovatel se v průběhu správního řízení vyjádřil i k informaci zastupitelského úřadu České republiky v Kinshase, že pracovník ministerstva zahraničí KDR S. B., který požádal o vízum do České republiky, z KDR nevycestoval, neboť neodcestovala delegace, které měl být členem. Stěžovatel uvedl, že on je tímto pracovníkem. Dále je součástí správního spisu přípis konzula zastupitelského úřadu České republiky v Kinshase ze dne 4. 5. 2007 spolu s přílohami. Ze žádostí o vízum je patrné, že jako žadatel je označen S. B. a že připojena je fotografie. Skutečnost, že z KDR delegace nevycestovala, ještě nutně nemusí znamenat, že nevycestoval žádný její člen, vysvětlení stěžovatele tak lze mít za přijatelné, a to tím spíše, že krajský soud na str. 4. rozsudku činí závěr, že k žádosti o vízum je připojena fotografie stěžovatele, stěžovatel tedy cestovním pasem doložil svou skutečnou totožnost, neboť na průkazce člena strany MLC je shodné datum narození, jako je uvedeno v cestovním pasu. Stěžovatel v kasační stížnosti dále uvedl, že závěr o nevěrohodnosti žadatele o azyl je nezbytné činit po velmi obezřetném a pečlivém uvážení všech skutečností, zjištěné skutečnosti musí vést k tomuto závěru bez jakýchkoli pochybností. Posouzení žadatele o azyl jako nevěrohodného ve svém důsledku znamená, že jeho žádost není věcně posuzována, a to se všemi pro žadatele často těžkými a těžko překonatelnými a napravitelnými následky. Nestačí proto drobné nebo nepodstatné rozpory v tvrzeních žadatele učiněných v relativně dlouhém časovém období nebo jen to, že tvrzení se jeví rozhodujícímu orgánu jako méně pravděpodobné.
Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 2 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), se tedy v řízení o kasační stížnosti zabýval těmito námitkami, a je pochybením stěžovatele, že námitky a návrhy na dokazování uvedené v ústavní stížnosti neuplatnil v řízení před Nejvyšším správním soudem (respektive v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, když dle §150 odst. 4 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, kasační stížnost není přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno), v důsledku čehož se jimi nemohl Nejvyšší správní soud zabývat, a jako takové jsou tedy vyloučeny s ohledem na zásadu subsidiarity zakotvenou v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z přezkumu Ústavním soudem.
Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá (§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.
Za této situace tedy Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování, proto ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Z toho důvodu je také bezpředmětný návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2008
Ivana Janů, v.r.
předsedkyně senátu