ECLI:CZ:US:2008:1.US.2341.08.1
sp. zn. I. ÚS 2341/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky 3D Production, s. r. o., se sídlem Praha 5, Hlubočepská 36, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo nám. 225, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2008, čj. 53 Co 20/2008 - 290, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 9. 2007, čj. 34 C 231/2003 - 260, a o návrhu na zrušení ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, se odmítají.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o její žalobě na zdržení se užívání pozemku a o protižalobě žalovaných o umožnění vstupu, průchodu a průjezdu přes pozemek. Navrhla odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí z toho důvodu, že by jejich výkon zásadním způsobem zasáhl do výkonu jejího vlastnického práva. Současně podala návrh na zrušení ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů.
Napadenými rozhodnutími byla, podle stěžovatelky, porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že soudy obou stupňů svými rozhodnutími zbavily stěžovatelku práva na ochranu vlastnictví a jejich rozhodnutí vedla přímo k omezení jejího vlastnického práva bez náhrady. O právech stěžovatelky rozhodovaly státní orgány, kterým nebyla dána pravomoc rozhodovat. V neposlední řadě tak byla stěžovatelka zbavena možnosti domáhat se ochrany svého vlastnictví ve spravedlivém procesu. Stěžovatelka především nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že označená komunikace je účelovou komunikací obecně přístupnou ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"). Stěžovatelka proto nemůže bránit žalovaným v přístupu na tuto komunikaci, ale naopak je povinna jim její užívání bezplatně umožnit. Podle stěžovatelky žalovaní neoprávněně užívají pozemek, který je v jejím výlučném vlastnictví, na kterém zbudovala vlastním nákladem soukromou komunikaci, jejíž užívání jinými osobami od počátku reguluje. Tvrdí, že komunikace měla od počátku povahu soukromé komunikace v uzavřeném prostoru uprostřed zástavby budov, které tuto komunikaci obklopují. Jiné subjekty než ty, které měly se stěžovatelkou uzavřenou smlouvu o poskytování služeb, nebyly oprávněny komunikaci užívat. Tím, že žalovaní vypověděli smlouvu o poskytování služeb, vzdali se svého oprávnění zmíněnou komunikaci užívat. Její další užívání žalovanými považuje stěžovatelka za zásah do výkonu svého vlastnického práva.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5, ve znění opravného usnesení, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, aby žalovaní byli povinni zdržet se užívání pozemku, v rozsudku blíže určeného (výrok I.). Zároveň byla stěžovatelce uložena povinnost umožnit žalovaným vstup, průchod a průjezd přes předmětný pozemek (výrok II.). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku I. potvrdil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na základě ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Soud prvního stupně i soud odvolací dostatečně zhodnotily všechny provedené důkazy, vyvodily z nich správné právní závěry a všechny námitky stěžovatelky, stran posouzení charakteru předmětné komunikace jako komunikace účelové, a tudíž veřejně přístupné ve smyslu §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích, zcela přesvědčivě vyvrátily. O charakteru předmětného pozemku jako veřejné účelové komunikace bylo rozhodnuto v příslušném správním řízení, orgánem k tomu oprávněným, který podle tehdy účinné právní úpravy vykonával působnost silničního úřadu. Stěžovatelka se proti tomuto rozhodnutí neodvolala, toto správní rozhodnutí připojila k žádosti o vydání stavebního povolení, které bylo vydáno a bylo z něj vycházeno i při vydání kolaudačního rozhodnutí.
Ústavní stížnost je pouze projevem nesouhlasu stěžovatelky s výsledkem řízení před obecnými soudy, kde neuspěla a pouze v ní zopakovala argumenty, které uvedla již v odvolání. Svou ústavní stížností tak staví Ústavní soud jen do pozice další přezkumné instituce v systému obecných soudů. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší, protože jeho úkolem je poskytovat ochranu základních práv a svobod zakotvených v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud tedy není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. V řízení o ústavní stížnosti především zkoumá, zda napadenými rozhodnutími obecných soudů, jako orgánů veřejné moci, nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelky. Ústavní soud v přezkoumávané věci neshledal nic, co by jí dalo ústavněprávní rozměr.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Protože tím odpadla základní podmínka projednání návrhu s ústavní stížností spojeného, a stěžovatelku tedy není možno považovat za osobu oprávněnou podat návrh na zrušení v ústavní stížnosti uvedeného ustanovení zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, byl její návrh uvedený v ústavní stížnosti odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) cit. zákona.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu