ECLI:CZ:US:2008:1.US.2356.07.2
sp. zn. I. ÚS 2356/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Marcely Dvořáčkové, soudní exekutorky se sídlem U Soudu 276, 500 03 Hradec Králové, zastoupené JUDr. Robertem Kubou, advokátem se sídlem Buzulucká 431, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2007, čj. 20 Co 322/2007-24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "OS") usnesením ze dne 12. 3. 2007, č.j. Nc 8323/2004-18, zastavil exekuci nařízenou usnesením OS ze dne 15. 1. 2004, č.j. Nc 8322/2004-8 (výroková část I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroková část II.) a exekutorovi (dále jen "stěžovatelka") nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce (výroková část III.). OS mimo jiné poukázal na to, že zastavení exekuce zavinil povinný svou nesolventností, v jejímž důsledku byl zamítnut návrh na prohlášení konkursu a povinný zanikl. Vzhledem k tomu, že návrh na nařízení exekuce byl podán oprávněně, a to dne 13. 1. 2004, návrh na prohlášení konkursu byl zamítnut dne 15. 5. 2006 a zápis do obchodního rejstříku byl proveden dne 15. 6. 2006, nelze u oprávněného shledat zavinění na zastavení exekuce.
OS dále prohlásil, že právní názory a judikatura týkající se toho, kdo by měl v případě zastavení exekuce z důvodu předluženosti povinného hradit náklady exekuce, se vyvíjejí. Také názor vyslovený v rozhodnutí ÚS 290/05 (Poznámka: správně I. ÚS 290/05), že exekutor musí mít náklady fakticky hrazeny, je již překonán, a to stanoviskem Pléna Ústavního soudu publikovaným pod sp. zn. Pl. ÚS-st.23/06 (dále jen "stanovisko Pl. ÚS-st.23/06"), které vychází důsledně z hlediska zavinění na zastavení exekuce. Soud by proto měl povinností k úhradě nákladů exekuce zavázat povinného. Protože však již povinný v současné době neexistuje, OS rozhodl jak uvedeno výše ve výrokové části III.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "KS") usnesením ze dne 12. 6. 2007, čj. 20 Co 322/2007-24, citované usnesení OS v napadené výrokové části III. potvrdil. Dospěl k závěru, že na rozhodnutí OS není důvodu cokoliv měnit. KS v dané souvislosti uvedl, že také on vychází z citovaného stanoviska Pléna Ústavního soudu, tedy z toho, že v případě zastavení exekuce pro zánik povinného je možno zavázat oprávněného k náhradě nákladů exekutorovi jen tehdy, pokud je zřejmé, že oprávněný v době podávání návrhu na exekuci nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Nic takového však ve vztahu k oprávněnému v souzené věci zřejmé nebylo a proto důvody zastavení exekuce "jsou zcela mimo oprávněného" [§52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "e.ř."), a §271 o.s.ř.].
Stěžovatelka v ústavní stížnosti proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové nejprve připomněla ustanovení §§3 odst. 1, 87 odst. 3 a 89 e.ř. Zdůraznila, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/04, na který výslovně odkazuje v bodě 13 i stanovisko "Pl. ÚS-st.23/06", je třeba rozlišovat dvě situace. V prvé z nich, tj. pokud exekutorovi není vůbec přiznána náhrada nákladů exekuce, vede rozhodnutí soudu k tomu, že se majetek exekutora zmenšuje a tím dochází k porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve druhé z nich se jedná o situaci, kdy soud tuto náhradu nákladů exekutorovi přiznal vůči povinnému dle §87 odst. 3 e.ř. nebo vůči oprávněnému dle §89 e.ř. Stěžovatelka proto dovozuje, že náhrada nákladů exekuce musí být vždy uložena oprávněnému nebo povinnému. Nelze však rozhodnout tak, že náhrada nákladů exekuce nebude uložena ani povinnému, ani oprávněnému, tj. že náhrada nákladů exekuce nebude exekutorovi přiznána vůbec.
Stěžovatelka uvádí, že v souzené věci se jedná o první ze dvou uvedených situací, tj. že soud stěžovatelce náhradu nákladů exekuce vůbec nepřiznal. Pokud došlo k zániku povinného a tím ke ztrátě jeho způsobilosti být nadále účastníkem exekučního řízení, měla být náhrada nákladů řízení uložena dle §89 e.ř. oprávněnému. Skutkově se jedná o zcela totožnou situaci jako v případě sp. zn. II. ÚS 372/04.
Stěžovatelka se domnívá, že jestliže jí obecný soud vůbec nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce, zasáhl tím do jejího "ústavou garantovaného práva na majetek ve smyslu §3 e.ř. a čl. 11 Listiny".
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 6. 2007, čj. 20 Co 322/2007-24, zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelčina argumentace vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 372/2004, jehož se také výslovně dovolává a na základě úvah tam uvedených dovozuje porušení čl. 11 Listiny. Stěžovatelka však pomíjí, že i v poměru k tomuto nálezu zaujalo Plénum Ústavního soudu podle §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odlišné stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, v němž se Ústavní soud zabýval problematikou aplikace a výkladu ustanovení §87 a §89 e.ř. ve vazbě na ust. §271 odst. 1 o.s.ř.
Z odůvodnění citovaného stanoviska Ústavního soudu je nutno pro posuzovaný - byť i skutkově odlišný - případ v prvé řadě zdůraznit odkaz na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii (rozsudek ze dne 23. listopadu 1983). Ve stanovisku se konstatuje, že osoba zapsaná do seznamu exekutorů svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dává souhlas s prováděním činnosti exekutora a s tím spojenými riziky, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech dosáhne exekutor uspokojení svých zákonných nároků.
Z bodu 14. stanoviska Pl. ÚS-st.23/06 navíc jednoznačně vyplývá, že hlediska rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce (§89 exekučního řádu, §271 o. s. ř.), včetně rozhodování o náhradě nákladů exekuce, jen ze samotného specifického postavení soudního exekutora neplynou. Ústavní soud v tomto směru naprosto jednoznačně a zřetelně konstatoval, že "východiskem je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo, přičemž mezi hlediska zkoumání nenáleží majetnost resp. nemajetnost povinného. Výjimkou je situace, kdy oprávněný nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky z nichž se dal takový výsledek předvídat". S citovaným stanoviskem, jímž je senát rozhodující tuto věc také vázán, není napadené rozhodnutí KS a jeho odůvodnění v rozporu. Ústavní soud připomíná, že již OS v odůvodnění svého rozhodnutí - při posuzování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti oprávněného - uvedl, že návrh na nařízení exekuce byl podán oprávněně, a to již dne 13. 1. 2004, zatímco k zániku povinného došlo až v polovině roku 2006, tj. po uplynutí téměř dvou a půl roku od příslušného úkonu oprávněného.
Ústavní soud považuje v daných souvislostech stěžovatelčinu argumentaci 13. bodem stanoviska Pl. ÚS-st.23/06 za zavádějící; konstatování uvedená v tomto bodě se týkají rozlišení dvou situací, přičemž u první z nich se nejedná o nic jiného než konstatování toho, že na základě rozhodnutí soudu exekutor nemá (proti žádnému účastníku) právo na náhradu nákladů exekuce. Pokud Ústavní soud do závorky pouze zaznamenal "jak tomu bylo v případě nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04", šlo jen o uvedení příkladu a nelze z něj dovozovat nic více. Tím méně by bylo možné se domnívat, že Ústavní soud takové rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníku) právo na náhradu nákladů exekuce, považuje za vyloučené. Ostatně Ústavní soud další hlediska pro rozhodování o náhradě nákladů exekuce formuloval vzápětí, tj. v již uvedeném 14. bodu stanoviska Pl. ÚS-st.23/06. [Poznámka: druhá z modelových situaci, která je uvedena ve 13. bodu citovaného stanoviska, míří na takové znění nákladového výroku soudu, podle něhož má povinnost k náhradě vůči exekutorovi povinný, který je však (aktuálně) nemajetný.]
Ústavní soud navíc připomíná, že v případě nálezu sp. zn. II. ÚS 372/04 rozhodl Ústavní soud o zrušení rozhodnutí krajského soudu za situace, kdy byl návrh na provedení exekuce podán až poté, co byl usnesením krajského soudu zamítnut návrh na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku povinné obchodní společnosti, tedy kdy již i oprávněné mohlo být zřejmé, že ani cestou exekuce zjevně nedosáhne úspěchu. O takový případ se však v této souzené věci evidentně nejedná.
Za tohoto stavu Ústavní soud shledal, že napadeným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Stejně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelné věci téže stěžovatelky pod sp. zn. III. ÚS 2357/07.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2008
Vojen Güttler
předseda senátu Ústavního soudu