ECLI:CZ:US:2008:1.US.2367.08.1
sp. zn. I. ÚS 2367/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 1. října 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Ing. J. D., zastoupený JUDr. Josefem Soukupem, advokátem se sídlem Otakarova 5, Praha 4, 140 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 7 Cmo 193/2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím obecný soud porušil rovnost účastníků před soudem a zásadu "proporcionality ve vztahu k věci".
Žalobou ze dne 15. 11. 2006 se stěžovatel domáhal vůči žalované I. R. nahlížení do dokladů obchodní společnosti PAMAT, spol. s r.o. Zároveň žalobce samostatným návrhem, zřejmě v rámci předmětného řízení, navrhl vydání předběžného opatření se zcela totožným petitem, jako návrh ve věci samé. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2006, čj. 8 Cm 345/2006-100, vyhověl a předběžné opatření nařídil, přičemž toto usnesení bylo k odvolání žalované usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 10. 2007, č. j. 7 Cmo 34/2007-158, změněno tak, že návrh na vydání předběžného opatření se zamítá. Podáním ze dne 8. 2. 2008, vzal stěžovatel žalobu zpět s tím, že žalovaná již od 20. 7. 2007 není statutárním orgánem předmětné obchodní společnosti a oba nejsou ani společníky této společnosti.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 2. 2008, č. j. 8 Cm 345/2006 - 167, rozhodl tak, že se řízení zastavuje (výrok I.), že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a že po právní moci usnesení bude vrácen soudní poplatek žalobci ve výši 1.000,-Kč (výrok III.). Výrok I. odůvodnil zpětvzetí žaloby žalobcem, výrok II. tak, že "výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. §146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu".
Proti usnesení soudu prvního stupně podala žalovaná, do výroku II., v zákonné lhůtě odvolání s tím, že již v odvolání do předběžného opatření byl namítnut nedostatek pasivní legitimace žalované, stěžovatel ze své vůle ztratil aktivní věcnou legitimaci, stěžovatel nenavrhl změnu v účastnících řízení vyvolanou převodem obchodního podílu, soud prvního stupně měl rozhodnout při jednání, jednání ve věci samé nebylo soudem nařízeno vinou stěžovatele. Soud prvního stupně se tak měl zabývat zaviněním stěžovatele z procesního hlediska, neboť stěžovatel zavinil zastavení řízení, čímž žalované vzniká právo na náhradu nákladů řízení. Podle odvolatelky měl tak soud rozhodnout o náhradě nákladů řízení dle ust. §146 odst. 2 o.s.ř. a přiznat je ve výši dané paušálním tarifem advokáta dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve věci nařízení předběžného opatření a ve věci stanovení povinnosti, a dále 4x náhradu hotových výdajů. Odvolatelka navrhla změnit usnesení soudu prvního stupně ve výroku II. a přiznat žalované náhradu nákladů řízení spočívající v odměně advokáta dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve věci předběžného opatření o stanovení povinnosti nahlédnutí do účetnictví, ve věci žaloby o splnění povinnosti a 4x náhradu hotových výdajů.
Stěžovatel se k odvolání vyjádřil coby nedůvodnému, když žalovaná byla stěžovatelem považována za statutárního zástupce, žalovaná ztratila pasivní legitimaci již ke dni 20. 7. 2007, žalovaná svůj obchodní podíl prodala ve zcela shodné době jako stěžovatel. Podle vyjádření stěžovatele k podanému odvolání nedošlo z jeho strany k procesnímu zavinění, naopak tím, že žalovaná přestala být pasivně legitimovaná došlo k nemožnosti věc vůči ní projednat. Stěžovatel ve vyjádření k odvolání navrhl potvrdit usnesení soudu prvního stupně.
Vrchní soud v Praze jako odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je důvodné a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 17. 900,- Kč, do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám právní zástupkyně žalované (výrok I.). Dále je podle usnesení (výrok II.) stěžovatel povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 800,-Kč do tří dnů od právní moci usnesení, k rukám právní zástupkyně žalované.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která je zpracována na samé hranici srozumitelnosti a postrádá ústavně právní argumentaci, tvrdí, že ze strany obecného soudu došlo k porušení rovnosti účastníků před soudem a "zásady právní proporcionality ve vztahu k věci", aniž by uvedl, v čem tato porušení spatřuje, resp. co si pod "zásadou právní proporcionality k věci" představuje. Poté stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, jejichž existence předpokládá derogační zásah Ústavního soudu. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících různý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374 - 375).
Stěžovatel sice v ústavní stížnosti namítal porušení svého procesního základního práva, obsahově však argumentoval jen nesprávnou aplikací podústavního práva. Argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Ústavní soud má zato, že Vrchní soud v Praze věc náležitě posoudil a odůvodnil. Zejména se podrobně zabýval namítanými okolnostmi, které vedly stěžovatele ke zpětvzetí žaloby a měly prokázat, že z procesního hlediska zavinila zastavení řízení žalovaná, přičemž dospěl k závěru, že odvolání podané žalovanou je důvodné, a proto právo na náhradu nákladů žalované přiznal. Ústavní soud se plně ztotožňuje s odůvodněním vrchního soudu, který v daném případě konstatoval, že výsledkem chování žalované nebyla ztráta její pasivní legitimace ve sporu. Žalované zanikla funkce jednatelky, což nebylo dáno jejím zaviněním. Skutečnost, že žalované následně zanikla rovněž i účast ve společnosti coby společníka, je v dané věci bez významu. Z tohoto pohledu tedy žalovaná nijak nezavinila zpětvzetí žaloby. Zpětvzetí žaloby bylo zaviněno ztrátou aktivní věcné legitimace stěžovatele (v důsledku převodu jeho obchodního podílu), jak ostatně on sám ve zpětvzetí žaloby tvrdil. Tím stěžovatel zavinil zastavení řízení. K zastavení řízení tedy došlo v důsledku zpětvzetí žaloby stěžovatelem, k němuž přistoupil v důsledku ztráty své aktivní legitimace k podání žaloby coby společníka předmětné společnosti. Žalované proto náleží podle ust. §146 odst. 2 věty první o.s.ř. náhrada nákladů řízení (viz. str. 2 odůvodnění usnesení vrchního soudu ze dne 15. 8. 2008, sp. zn. 7 Cmo 193/2008). Ústavní soud proto neměl důvod se v ústavní stížnosti podanými námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Ostatně ani stěžovatel v ústavní stížnosti v tomto ohledu žádná nová tvrzení nepředložil. Postup obecných soudů tak z ústavního hlediska nevybočil z rámce možného posouzení věci a obecné soudy se nedopustily libovůle, nýbrž naopak věc náležitě a ústavně konformním způsobem posoudily a odůvodnily.
Ústavní soud konstatuje, že obecný soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno, řádně zjistil skutkový stav a právní normy interpretoval a aplikoval s ohledem na ústavní principy prozařujícími do oblasti hmotného i procesního civilního práva. Své rozhodnutí vrchní soud také řádně odůvodnil.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2008
Vojen Güttler
předseda senátu