ECLI:CZ:US:2008:1.US.2437.08.1
sp. zn. I. ÚS 2437/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. října 2008 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti I. S. a N. H., obě zastoupeny Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem se sídlem Lublaňská 40, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2699/2007, dále proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 31 Co 413/2006, a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 19. 4. 2003 , sp. zn. 4 C 1623/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi byla porušena základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
U Okresního soudu v Rakovníku se stěžovatelky domáhaly určení vlastnického práva k pozemkům, jejichž specifikace je uvedena ve výroku I. napadeného rozsudku okresního soudu. Okresní soud v Rakovníku dne 19. 4. 2006, sp. zn. 4 C 1623/2003, rozhodl tak, že žalobu stěžovatelek zamítl.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatelky odvolaly ke Krajskému soudu v Praze, který dne 31. 10. 2006 pod sp. zn. 31 Co 413/2006 potvrdil rozsudek nalézacího soudu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly stěžovatelky dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Stěžovatelky přípustnost dovolání dovozovaly z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Stěžovatelky v dovolání polemizovaly se skutkovými závěry jak soudu nalézacího, tak i soudu odvolacího a namítaly, že nebylo "přesvědčivě" prokázáno, kdy, kde, jak či zda vůbec byla kupní cena žalovaným I. E. předána. Dále stěžovatelky namítaly, že nebyly provedeny všechny jimi navrhované důkazy, zejména ověřovací kniha notářky JUDr. D. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným a jako takové jej odmítl.
Stěžovatelky mají za to, že postupem obecných soudů bylo porušeno jejich právo garantované čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny a navrhly ve své ústavní stížnosti, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelky namítají, že obecné soudy neprovedly důkazy, které navrhovaly a v tomto postupu spatřují vadu tzv. opomenutého důkazu. Ústavní soud k této výtce uvádí, že jeho úkolem není skutkové a právní objasnění věcí a nepřísluší mu hodnotit nutnost provedení či neprovedení důkazů, nýbrž je oprávněn pouze posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelek. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. dle §120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv. K tomu však Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou (např. IV. ÚS 335/05, IV. ÚS 395/05) dodává, že soudy mají povinnost vysvětlit v odůvodnění rozhodnutí proč důkaz nepřipustily (tj. proč jej považovaly za nadbytečný, nebo z jakého důvodu jej neshledaly způsobilým prokázat relevantní skutečnosti ).
Stran porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 Listiny Ústavní soud konstatuje, že spravedlivým procesem se nerozumí určitý způsob rozhodnutí, ale postup soudů, resp. ucelený řetězec postupů, v němž jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy. Jinými slovy právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup k nezávislému a nestrannému soudu, právo každého domáhat se ochrany svých práv, jde o zákonem stanovený postup a zákonem upravené řízení, spravedlivý proces, je také proces, jehož délka je přiměřená složitosti konkrétního případu. Tedy jde o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti garantované ústavním pořádkem České republiky. Přirozeně, že naznačené zákonné záruky musí být interpretovány a aplikovány nestrannými a nezávislými soudci, což vše v souhrnu představuje "fair trial".
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Soudy nalézací a odvolací vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy. Učiněná zjištění byla právně posouzena ústavně konformně. Pokud soudy odmítly provést navržené důkazy, nešlo o arbitrární postup, nýbrž o procesní rozhodnutí, které bylo v rozhodnutí o věci řádně zdůvodněno (viz s. 11 rozsudku nalézacího soudu).
Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základního práva stěžovatelek na spravedlivý proces, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2008
Vojen Güttler
předseda senátu