ECLI:CZ:US:2008:1.US.2456.07.1
sp. zn. I. ÚS 2456/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti JUDr. P. D., zastoupeného JUDr. Alešem Pejchalem, advokátem v Praze 2, Vyšehradská 221, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 432/2007, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2006, sp. zn. 1 To 58/2006, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 46 T 1/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji zejména o následující důvody:
Stěžovatel, původně zaměstnaný jako právník katastrálního úřadu Praha - západ, byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 46 T 1/2006, uznán vinným ze spáchání trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle ustanovení §159 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu práce právníka katastrálního úřadu na 2 roky. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatele napadený rozsudek zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným ze spáchání trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle téhož ustanovení a opět jej odsoudil k zákazu činnosti právníka katastrálního úřadu na dvě léta.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 432/2007, zamítl.
Podle stěžovatele se soudy při svém rozhodování dopustily nepřípustné extenze v aplikaci trestního zákona a diskriminačního jednání vůči němu. Stěžovatel obsáhle polemizuje se závěry všech soudů a v podstatě namítá, že on sám při rozhodování o vkladu do katastru nemovitostí postupoval v intencích dosavadní praxe, což bylo konstatováno i kontrolou provedenou Zeměměřičským a katastrálním inspektorátem. Kontrola mimo jiné konstatovala, že nedošlo k vědomému hrubému porušení právních předpisů, které by vyžadovalo postih odpovědných pracovníků. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení hovoří o existující, i když nesprávné praxi katastrálních úřadů, leč v případě stěžovatele shledává jeho pochybení natolik závažným, že zakládá trestní odpovědnost. Tím se podle stěžovatele dopustil vůči němu diskriminačního jednání. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je orgán rozhodující ve věci vždy povinen zdůvodnit rozdílnost jednání (zde tedy, proč nedošlo k postihu dalších pracovníků katastrálního úřadu, kteří postupovali obdobně), což se v jeho případě nestalo.
Stěžovatel dále namítal, že se soudy nezabývaly objektivní stránkou věci. Skutková zjištění soudů jsou prý v extrémním nesouladu s jejich právními závěry. Podle stěžovatele došlo postupem soudů k zásahu do jeho práv daných čl. 3 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6, čl. 7 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 46 T 1/06, vedený u Městského soudu v Praze. Zjistil, že původním rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2004, č. j. 46 T 6/2004-13, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zákona a byl odsouzen k trestu zákazu činnosti, spočívající v zákazu práce právníka katastrálního úřadu na 2 roky. Rozsudek byl odůvodněn tím, že na základě smluv uzavřených mezi Pozemkovým fondem ČR a Ing. K. o bezúplatném převodu pozemků, které původně patřily Kanonii premonstrátů v Praze na Strahově a které měl Ing. K. dříve pronajaty, byly v roce 1998 podány návrhy na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí pro Ing. K. Pozemkový úřad později inicioval u Katastrálního úřadu zamítnutí návrhu s tím, že nebylo možné vzhledem k ustanovení §29 zákona o půdě převádět pozemky, které dříve patřily církvím, náboženským řádům a kongregacím. Dne 7. 6. 1999 podal Ing. K. návrh na vklad vlastnických práv k předmětným pozemkům opětovně, neboť se mezitím změnil právní názor na blokaci vkladu podobných pozemků (blokace platila nadále jen pro majetek, který přešel na stát po 25. 2. 1948, kdežto předmětné pozemky přešly na stát dříve). Tento návrh byl však jen fotokopií nebo stejnopisem původních zamítnutých návrhů, včetně původního datování rokem 1998. Navíc v opakovaném návrhu bylo přeškrtáno původní podací razítko katastrálního úřadu a pozměněna 2 parcelní čísla pozemků, což Ing. K. opatřil svým podpisem s datem 7. 6. 1999. Stěžovatel vklad vlastnických práv povolil, aniž by vyrozuměl o podání návrhu Pozemkový fond ČR a dotázal se jej na stanovisko, jak měl podle správního řádu učinit. Domníval se totiž, že jde o vzájemný návrh. Dá se předpokládat, že kdyby byl Pozemkový fond řádně informován, sdělil by katastrálnímu úřadu, že rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 2. 2. 1999 bylo mezitím rozhodnuto, že vlastníky některých z převáděných pozemků je Královská kanonie premonstrátů na Strahově. Stěžovatel by musel přinejmenším počkat do rozhodnutí odvolacího soudu v této věci a teprve pak o povolení vkladu rozhodnout. Tím, že si neověřil všechny skutečnosti rozhodující pro rozhodnutí o povolení vkladu, neměl fakticky oprávnění rozhodnout o vlastnických vztazích k převáděným pozemkům proti vůli jednoho z účastníků právního úkonu - Pozemkového fondu. Svým postupem podstatně ztížil plnění úkolů Katastru nemovitostí ČR, což má za následek, že tento stav musí být napraven soudní cestou. Královská kanonie premonstrátů na Strahově a Pozemkový fond byli nuceni podat určovací žaloby, o kterých v době rozhodování trestního soudu nebylo dosud rozhodnuto.
K odvolání stěžovatele i Městského státního zastupitelství Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2005, sp. zn. 1 To 45/2004, rozsudek zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Následovala nová odsuzující rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2005 a Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2005, jež však byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2006 a 21. 12. 2005. Městský soud v Praze po doplnění dokazování napadeným rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, č. j. 46 T 1/2006-119, uznal stěžovatele znovu vinným ze spáchání trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej ke stejnému trestu zákazu činnosti práce právníka katastrálního úřadu na dva roky. V odůvodnění uvedl, že dospěl i po dalším řízení ke stejným závěrům, jako v původním rozsudku. Obžalovaného Ing. J. K. obžaloby zprostil.
K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným rozsudkem ze dne 15. prosince 2006, č. j. 1 To 58/2006-157, rozsudek městského soudu zrušil a znovu sám rozhodl tak, že stěžovatel je vinen spácháním trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 trestního zákona a odsoudil jej k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu práce právníka katastrálního úřadu na dvě léta.
Stěžovatel napadl uvedený rozsudek dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 432/2007, zamítl podle ustanovení §265j trestního řádu jako nedůvodné. Podrobně rozebral stěžovatelovy námitky a zejména vyslovil, že odsouzení obviněného není odsouzením pro samotný právní názor na věc, nýbrž pro nekorektně vedené řízení, v němž obviněný v podstatě odňal Pozemkovému fondu ČR možnost vykonávat práva účastníka řízení a v němž rozhodl bez zjištění podstatných skutkových okolností, které byly z hlediska jeho právního názoru významné.
III.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Městskému soudu v Praze. Ten poukázal zejména na to, že stěžovateli je kladeno za vinu, že před opakovaným rozhodnutím o stejných návrzích (respekt. návrzích jen nepodstatným způsobem pozměněných), které podal Ing. K., nevyrozuměl o jejich podání Pozemkový fond ČR s dotazem, zda trvá na svých opačných stanoviscích. Nemůže obstát ani argumentace stěžovatele, že je zavedenou praxí katastrálních úřadů, že v případech, kdy je podán návrh na vklad vlastnického práva pouze jednou ze smluvních stran, není druhá strana o podání návrhu vyrozumívána. V posuzovaném případě totiž stěžovatel kladně rozhodl o opakovaných návrzích na vklad vlastnického práva poté, kdy dřívější návrhy týkající se vkladu stejných práv sám zamítl. Takový postup určitě není zavedenou praxí v rozhodovací činnosti katastrálních úřadů. Z provedených důkazů prý vyplývá důvodné podezření, že ze strany stěžovatele nešlo o pouhé nedbalostní jednání spočívající v opomenutí, ale o úmyslné jednání, vyvolané korupcí Ing. K. Ke změně rozhodnutí o vině však nebyl k dispozici dostatek usvědčujících důkazů.
Vyjádření k návrhu zaslal Ústavnímu soudu i Nejvyšší soud. Ten poukázal na to, že výrok o vině stěžovatele není při posuzování obecně rozšířené nesprávné praxe katastrálních úřadů (spočívající v nevyrozumívání všech účastníků řízení) diskriminační. V dané věci totiž nešlo o případ obvyklý, nýbrž o případ vyznačující se tolika očividnými zvláštnostmi, že se zřetelem k nim byla potřeba dodržení zákonného postupu a vyrozumění všech účastníků evidentní. Odpovědnost stěžovatele nebyla shledána za sporný právní názor ve věci církevních restitucí, nýbrž za nekorektně vedené správní řízení, v němž stěžovatel fakticky odňal jedné straně postavení účastníka řízení a odpovědným způsobem nereagoval na obsah knihovní vložky č. 600.
Vrchní soud se přes výzvu Ústavního soudu k návrhu nevyjádřil.
Stěžovatel v replice na vyjádření účastníků řízení poukázal zejména na to, že kontrolou Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu v Praze nebylo shledáno žádné pochybení v jeho postupu. Trvá na tom, že byl diskriminován. K vyjádření městského soudu pak uvedl, že soud ignoroval skutečnost, že protiprávní jednání stěžovatele bylo shledáno v nesplnění povinnosti vyplývající z §18 odst. 3 správního řádu (a zároveň připustil že taková byla zavedená praxe, což mu soud přičetl k tíži) a že došlo k pravomocnému zproštění Ing. J. K. obžaloby.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel především namítá, že při rozhodování o návrhu na vklad do katastru nemovitostí ze dne 7. 6. 1999 postupoval způsobem obvyklým, který navíc shledal jako korektní i příslušný kontrolní orgán. Uznává, že uvedený postup byl porušením práva, avšak stejným způsobem prý postupovali i jiní zaměstnanci katastrálních úřadů, kterým však tento postup nebyl vytýkán. V běžných případech nesprávná, avšak zavedená praxe katastrálních úřadů vylučuje zavinění, ve stěžovatelově případu však založila trestní odpovědnost, což je nepřípustnou extenzí trestního zákona. V postupu soudů spatřuje diskriminaci své osoby.
Tuto námitku akceptovat nelze.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je nemožné mechanicky srovnávat všechny případy porušování práva (při rozhodování o vkladu do katastru nemovitostí) v podobných agendách. V posuzovaném případě totiž stěžovatel kladně rozhodl o opakovaných návrzích na vklad vlastnického práva poté, když dřívější návrhy týkající se vkladu stejných práv sám před krátkou dobou zamítl. Navíc v písemných materiálech, ze kterých vycházel, došlo k očividným zásahům do věci (přeškrtáno původní podací razítko katastrálního úřadu, pozměněna 2 parcelní čísla pozemků), které musely být na prvý pohled zřejmé a jednoznačně svědčily o nezvyklosti postupu samotného navrhovatele vkladu Ing. K. Opomenutí uvedených skutečností lze jen stěží považovat za běžnou praxi v rozhodovací činnosti katastrálních úřadů. Postup obecných soudů, které se nespokojily se zjištěním, že stěžovatel postupoval způsobem v podobných případech běžným a zkoumaly věc ve všech souvislostech, nelze považovat za protiústavní, ale naopak za uplatnění principu spravedlnosti. Pokud stěžovatel poukazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se ochrany před diskriminací, je třeba zdůraznit, že obecné soudy zdůvodnily svůj postup vůči stěžovateli - v souladu s požadavky evropské judikatury - způsobem zcela korektním. Případ nepochybně vykazoval zjevné zvláštnosti, kterých si měl stěžovatel povšimnout. Požadavek, vznesený stěžovatelem, aby soudy rovněž zdůvodnily, proč nebyli postiženi jiní zaměstnanci katastrálního úřadu, jež údajně postupovali stejně podle zavedené praxe, respekt. pracovníci Pozemkového fondu, kteří údajně založili protiprávní stav, není na místě. Soudy posuzovaly konkrétní jedinečný případ v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, tj. ve všech souvislostech a své rozhodnutí řádně odůvodnily. Jednání jiných osob předmětem rozhodování soudů nebylo.
Stěžovatel dále namítal, že se soudy nezabývaly objektivní stránkou věci a že jejich skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s jejich právními závěry. Ústavní soud však opakovaně zaujal stanovisko, že rozdílný názor na interpretaci "podústavního" práva sám o sobě nemůže vyvolat porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. K porušení tohoto práva může dojít jen v případě, že by se právní závěry obecného soudu ocitly v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, že by byly svévolné nebo vybočující z jejich ustálené judikatury zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem (viz nález sp.zn. II. ÚS 596/02, www.judikatura.cz). Rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl.1 Ústavy. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl.1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§125 odst. 1 tr. řádu). Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V posuzované věci tak podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy postupovaly a jejich závěrům, které podle přesvědčení Ústavního soudu logicky vyplývají ze zjištěného skutkového stavu, nelze vytýkat protiústavnost.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatele a - jak již bylo uvedeno - mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2008
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu