ECLI:CZ:US:2008:1.US.2480.08.1
sp. zn. I. ÚS 2480/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vodohospodářské a obchodní společnosti a. s., se sídlem Jičín, Na Tobolce 428, zastoupené JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem Havlíčkův Brod, Horní 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4428/2007, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 20 Co 444/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o finanční úhradu za odvod srážkových vod.
Tvrdí, že tzv. cestmistrovství, vymezené v §13 písm. e) zákona č. 13/1997 Sb., je nutno posuzovat jako nemovitosti podle zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích, v platném znění (dále "zákon o vodovodech a kanalizacích"), nikoli podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v platném znění (dále "zákon o pozemních komunikacích"), jak učinily obecné soudy. Dovolání, které stěžovatelka podala, mělo zásadní právní význam, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu porušilo zásadu předvídatelnosti práva. Došlo tak k porušení jejího práva vlastnického, práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 19. 10. 2004, po jejím částečném zpětvzetí dne 1. 6. 2005, domáhala vůči Správě a údržbě silnic Královehradeckého kraje, příspěvkové organizaci, finanční úhrady za odvod srážkových vod podle §8 zákona o vodovodech a kanalizacích. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, čj. 19 C 269/2005 - 24, její žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 29. 3. 2007, čj. 20 Co 444/2006 - 52, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem ČR, dne 17. 7. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4428/2007, jako nepřípustné odmítnuto.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje v závěru obecných soudů, které nepřisvědčily jejímu názoru, že cestmistrovství podléhá poplatkové povinnosti podle zákona o vodovodech a kanalizacích.
Pokud jde o polemiku stěžovatelky s právním názorem obecných soudů ohledně poplatkové povinnosti z cestmistrovství, je namístě uvést, že stěžovatelka v podstatě otevírá spor o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Ústavní soud je povolán toliko k hodnocení, zda výklad práva, soudy v dané věci podaný, není svévolný nebo extrémní. Takový závěr ovšem namístě není. Obecné soudy ve věci aplikovaly podústavní právo a jeho výklad, včetně právních závěrů ve věci učiněných, také logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen pokračuje v polemice s nimi a dožaduje se přezkumu Ústavním soudem, jako další soudní instancí, jíž však tento soud svým ústavním vymezením není.
Nepřípadná je i výtka stěžovatelky směřující do způsobu, jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost dovolání. Dovolání je v českém právu mimořádným prostředkem k ochraně práv účastníků. Je přípustné výhradně v případech stanovených zákonem č. 99/1963 Sb., občanským soudním řádem, ve znění pozdějších předpisů (dále "OSŘ"), v části čtvrté, hlavě třetí. Nejvyšší soud je povinen při rozhodování o dovolání vždy zkoumat, zda jsou splněny zákonné podmínky pro jeho přípustnost. V napadeném usnesení se tak i stalo. Nejvyšší soud dostatečně zdůvodnil, proč v souzené věci nebyly dány podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Rozhodnutí odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce především tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, kterou judikatura dosud neřešila nebo jejíž výklad se v judikatuře dosud neustálil, anebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.
Vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, však již Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, tj. tehdy, pokud by, se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím, šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 6, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03, táž sbírka, sv. 31 a další). Pochybení uvedeného charakteru však Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal.
Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. V tomto směru nelze, ze shromážděných podkladů, vyvodit jakékoliv porušení ústavních principů spravedlivého procesu, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu.
Ústavní soud tedy neshledal, ani v napadených rozsudcích ani v řízení, které jim předcházelo, porušení základních práv stěžovatelky, tvrzených v ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu