ECLI:CZ:US:2008:1.US.2485.07.1
sp. zn. I. ÚS 2485/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. K., zastoupeného Mgr. Janem Úlehou, advokátem, se sídlem Náměstí Přemysla Otakara II/6, 370 01 České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 31 T 66/2005, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 4 To 690/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 685/2007, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2007, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 18. 7. 2006, sp. zn. 31 T 66/2005 (dále jen "rozsudek"), jímž byl shledán vinným trestným činem pojistného podvodu dle §250a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"). Rovněž napadl usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen krajský soud") ze dne 13. 2. 2007, sp. zn. 4 To 690/2006 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 3 Tdo 685/2007 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl stěžovatel odsouzen, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako pojištěný subjekt uváděl nepravdivé informace o existenci, vzniku, průběhu a následcích dopravních nehod a takto dosáhl neoprávněných výplat pojistného plnění.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě zpochybňuje skutkové závěry obecných soudů. Tvrdí, že se nevypořádaly se závěry znaleckého posudku VVV Expert a. s. a vyšly pouze z posudků, které byly vypracovány v jeho neprospěch.
Dále upozorňuje, že každá pojistná událost procházela u pojišťovny určitým standardním šetřením, jímž pojišťovna sama podstatným způsobem ovlivňovala výši pojistného plnění.
Také tvrdí, že při ukládání peněžitého trestu soudy nezkoumaly jeho osobní a majetkové poměry, čímž nerespektovaly §54 odst. 1 trestního zákona. Jestliže má pachatel trestného činu nějaký majetkový prospěch z trestné činnosti, pak z toho bez dalšího nelze učinit závěr o dobytnosti trestu v době jeho uložení.
Pochybení shledává rovněž v tom, že Nejvyšší soud posoudil některé jeho námitky jako směřující do roviny skutkové. On je však přesvědčen, že směřovaly proti závěrům právním, neboť jestliže jsou nesprávná zjištění skutková, nemohou být ani závěry právní správné.
Stěžovatel má za to, že vzhledem k uvedenému došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Okresní soud v prvé řadě odkázal na zásadu volného hodnocení důkazů s tím, že ji v dané věci při svém rozhodování plně využil. Pokud jde o výrok o náhradě škody, postupoval v souladu s §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Co se týče stěžovatelovy námitky, že mu byl uložen peněžitý trest, aniž by byly zkoumány jeho majetkové poměry, okresní soud konstatuje, že odsouzený k věci v přípravném řízení ani u hlavního líčení nevypovídal a své majetkové poměry neobjasnil. Soud měl údaje o tom, že je minimálně majitelem vozidla Opel Omega Karavan 2,5 TD a že v době řízení před okresním soudem pracoval v zahraničí. Výši peněžitého trestu určoval právě z těchto indicií v souladu s §53 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákona. Práva zaručená mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a Listinou byla respektována a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Okresní státní zastupitelství v Českých Budějovicích pouze sdělilo, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou a navrhuje, aby byla Ústavním soudem odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Krajský soud a Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Nejvyšší soud odkázal na odůvodnění svého usnesení, zejména pak jeho str. 5 a 6. Zároveň upozornil, že zákonodárce mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině podústavního práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů (usnesení Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 651/02, III. ÚS 296/04 in http://www.usoud.cz). Je přesvědčen, že k nedošlo k porušení trestního zákona, trestního řádu, Ústavy, ani jiných v České republice účinných norem a tedy ani ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Námitky stěžovatele považuje za zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten uvedl, že okresní soud nadřazuje zásadu volného hodnocení důkazů ostatním zásadám trestního řízení a jeho postoj při rozhodování o nároku na náhradu škody pomíjí zásady civilního práva. Pokud jde o majetkové poměry stěžovatele, okresní soud převrací důkazní břemeno na jeho osobu a tímto se snaží odůvodňovat svoji nečinnost. Jestliže zjistil, že pracoval v zahraniční, měl činit další dokazování ke zjištění výše výdělku. Co se týče vyjádření Nejvyššího soudu, stěžovatel zopakoval svou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Na její důvodnosti trvá.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od okresního soudu předmětný spis sp. zn. 31 T 66/2005 (dále jen "spis 31 T 66/2005"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Obecné soudy v dané věci provedly rozsáhlé dokazování zejména právě znaleckými posudky a v tomto směru lze plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí (zejména str. 3-8 rozsudku, str. 2-4 usnesení krajského soudu). Zabývaly se i stěžovatelem zpochybňovanou výší způsobené škody (viz str. 5 usnesení krajského soudu).
Pokud jde o jeho majetkové poměry, dle §54 odst. 1 trestního zákona soud "peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný", nicméně pokud okresní soud v dané věci poukazuje na vlastnictví osobního automobilu stěžovatelem a jeho zaměstnání, jedná se o konkrétní okolnosti a není důvodu, proč by z nich při svém rozhodování nemohl vycházet. Stěžovatel ostatně ani nijak neobjasňuje, proč navzdory nim by měl být za nemajetného považován.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Co se týče stěžovatelovy argumentace směřující proti postupu Nejvyššího soudu, Ústavní soud nesdílí stěžovatelův názor, že je úlohou Nejvyššího soudu zabývat se námitkami skutkovými, neboť v případě nesprávnosti závěrů skutkovými, nemohou být ani závěry právní správné. Zásah Nejvyššího soudu je samozřejmě na místě ve výjimečných případech extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními (včetně jejich úplné absence). Pokud by se však přezkum skutkových námitek měl stát běžnou součástí dovolacího řízení, k čemuž by akceptování stěžovatelova výkladového názoru nutně vedlo, došlo by k přesunu těžiště dokazování směrem od soudu prvého stupně (u nějž spočívá v současnosti) a tím i k (vzhledem k jejich omezenému uplatňování v dovolacím řízení) oslabení zásad ústnosti a kontradiktornosti řízení. Stěžovatelem navrhovaný výklad by proto ve skutečnosti znamenal krok směrem ke slabším garancím ochrany základních práv a svobod a nikoliv naopak, jak se zřejmě domnívá.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu