ECLI:CZ:US:2008:1.US.2520.08.1
sp. zn. I. ÚS 2520/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. Č., zastoupené JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 8. 2008, čj. 22 Cdo 1974/2007 - 311, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2006, čj. 18 Co 426/2006 - 273, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví, ve kterém vystupovala na straně žalované.
Tvrdí, že při podání dovolání proti výroku o výši hodnotového vypořádání, který byl jako jediný odvolacím soudem změněn, se řídila nesprávným poučením odvolacího soudu. Změnou tohoto výroku odvolacím soudem došlo k odlišnému stanovení práv a povinností účastníků řízení, a dovolání bylo tedy přípustné. Názor Nejvyššího soudu, že uplatněná námitka o nesprávnosti obvyklé ceny je otázkou skutkovou, a nikoliv právní, je v rozporu s jeho konstantní judikaturou a Nejvyšší soud tak nepřípustně odňal stěžovatelce dovolací důvod.
Stěžovatelka dále namítla nesprávnost znaleckého posudku, provedeného soudem prvního stupně, pro jeho vnitřní rozpornost. Znalec obvyklou cenu definuje odlišně od ustálené judikatury a sám nedodržel vlastní postup pro její výpočet. Obecné soudy neumožnily stěžovatelce provést revizní znalecký posudek a další důkazy, svědčící o nesprávnosti provedeného znaleckého posudku, a nepřihlédly k mnoha dalším důkazům vypovídajícím o mnohem vyšší hodnotě oceňované nemovitosti. Z výše uvedených důvodů došlo k zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále "Úmluva"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu a výrok Městského soudu v Praze, měnící výrok III. soudu prvního stupně.
II.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je podílovou spoluvlastnicí označeného domu v Praze - Dejvicích, z ideální 1/2. Stěžovatelka se z domu odstěhovala v prosinci 1993. JUDr. T. V. - spoluvlastnice druhé ideální 1/2 (dále "žalobkyně") - provedla na své náklady některé opravy domu. Stěžovatelka souhlasila se zrušením podílového spoluvlastnictví a s přikázáním domu do výlučného vlastnictví JUDr. T. V. Znaleckým posudkem Ing. K. Š. byla obvyklá cena předmětných nemovitostí stanovena na 8,700.000,-- Kč a zhodnocení žalobkyní na 1,346.363,-- Kč.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 20. 10. 2005, čj. 21 C 178/2003 -186, předmětný dům přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, které uložil povinnost vyplatit stěžovatelce na dorovnání jejího podílu částku 3,676.818,50 Kč. Proti tomuto rozsudku se odvolaly obě účastnice řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 10. 2006, čj. 18 Co 426/2006 - 273, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III., o hodnotovém vypořádání spoluvlastnického podílu, tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 4,350.000,-- Kč. V části výroku III., pokud soud prvního stupně rozhodoval i o návrhu o širším vypořádání podílového spoluvlastnictví a ve výrocích o nákladech řízení, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2008, čj. 22 Cdo 1974/2007 - 311, jako nepřípustné odmítnuto.
III.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí jejich rozhodnutí. Ústavní stížností stěžovatelky se proto zabýval jen v rozsahu namítaných porušení základních práv a shledal, že k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v průběhu řízení před obecnými soudy, nedošlo.
Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, pokud by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, by bylo možné takové rozhodnutí považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy České republiky.
Těžiště ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v kritice provedeného znaleckého posudku, v neumožnění provedení revizního znaleckého posudku a dalších důkazů. Nesouhlasí s odmítnutím jejího dovolání pro závěr o nedostatku zásadního právního významu rozsudku odvolacího soudu.
Námitky zpochybňující provedený znalecký posudek uplatnila stěžovatelka už v odvolacím i dovolacím řízení. Městský soud v Praze, jako soud odvolací, se s nimi řádně a v dostatečné míře vypořádal. Stěžovatelka své námitky v ústavní stížnosti pouze opakuje, čímž staví Ústavní soud do pozice další přezkumné instance, kterou však není. Jak obecné soudy správně dovodily, nebyla věrohodnost provedeného znaleckého posudku námitkami stěžovatelky dostatečně zpochybněna, revizní znalecký posudek tedy nebyl nutný. Stěžovatelka v podstatě brojí pouze proti způsobu hodnocení provedeného dokazování obecným soudem. Ústavnímu soudu však - ve shora uvedeném smyslu - nepřísluší přehodnocovat důkazní závěry, k nimž dospěly obecné soudy, nejde-li o závěry zcela excesivní.
Ústavní soud rovněž neshledal jako opodstatněnou námitku stěžovatelky ohledně vadného poučení o možnosti podat dovolání soudem odvolacím. Městský soud v Praze ve svém poučení správně vyslovil, že dovolání lze, podle §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"), podat proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Posouzení přípustnosti dovolání a s tím související hodnocení zásadního významu rozhodnutí soudu po právní stránce přísluší výhradně Nejvyššímu soudu. Ústavní soud pouze konstatuje, že dovolací soud postupoval v souladu s příslušnými procesními normami upravujícími přípustnost dovolání, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z ústavních mezí. Svůj postup rovněž přiměřeným způsobem odůvodnil; prostor pro závěr, že proces byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatelky, tedy nebyl shledán. Pokud nebylo dovolání stěžovatelky přípustné a v důsledku toho bylo dovolacím soudem odmítnuto, nelze v takovém postupu vidět protiústavnost, resp. porušení jejích základních práv a svobod.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné a důkladné dokazování, opravňující soudy rozhodnout. Na základě provedeného hodnocení důkazů obecné soudy vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily a v souladu s ustanovením §157 OSŘ uvedly, jakými úvahami se při posuzování věci řídily. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. října 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu