ECLI:CZ:US:2008:1.US.2538.08.1
sp. zn. I. ÚS 2538/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti P. N., zast. JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Příkopě 7, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.6.2008, č.j. 68 Co 196/2008-45, ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7.1.2008, č.j. 38 Nc 6160/2006-29, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížností (sepsanou advokátem, avšak s řadou pravopisných a stylistických prohřešků, např. v označování stěžovatele za stěžovatelku, v záměně usnesení za rozsudky) napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve spojení s usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud"), neboť má za to, že tyto soudy při interpretaci a aplikaci norem jednoduchého práva se dopustily takového porušení nejen jednoduchého práva, ale i norem a principů práva ústavního. Za důvod pro napadení uvedených rozhodnutí označil porušení práva na spravedlivý proces chráněného zejména v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"), a práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že městský soud odmítl jeho odvolání z důvodu, že toto neobsahuje požadavky na něj kladené, když z něj údajně není zřejmé, z jakého důvodu je rozhodnutí soudu I. stupně napadáno, ani čeho se odvolatel domáhá. Tento postup považuje za zcela formalistický a v rozporu s podstatou práva na spravedlivý proces, když z obsahu doplnění odvolání jsou zřejmé důvody jeho podání i čeho se odvolatel domáhá, ačkoliv toto bylo vyjádřeno neprávním jazykem. Porušení práva vlastnit majetek spatřuje stěžovatel v tom, že městský soud neprojednal námitky stěžovatele týkající se nákladů exekuce. Namítá, že dlužnou částku uhradil dříve než mu byla doručena jakákoliv písemnost týkající se zahájení exekučního řízení, exekutor nemusel ve věci činit žádné úkony k vymožení dlužné částky, a proto mu nepřísluší žádná odměna. Dále namítá, že je zde zjevný nepoměr mezi dlužnou částkou ve výši 200,- Kč a náklady exekuce ve výši 7 735,- Kč. Z těchto důvodů navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení městského soudu ve spojení s usnesením obvodního soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, Ústavy, Úmluvy a Dodatkového protokolu k Úmluvě upravující základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl.38 Listiny:
1) Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.
2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 90 Ústavy:
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Z vyžádaného spisu obvodního soudu sp.zn. 38 Nc 6160/2006 Ústavní soud zjistil, že Hlavní město Praha, jako oprávněný, podalo návrh na nařízení exekuce pro peněžitou pohledávku (blokovou pokutu za nesprávné parkování) ve výši 200,- Kč. Obvodní soud exekuci usnesením ze dne 23.11.2006, č.j. 38 Nc 6160/2006-2, nařídil a jejím provedením pověřil JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora. Usnesení napadl stěžovatel odvoláním, v němž upozornil, že vymáhanou pokutu zaplatil a prosil, aby k tomu odvolací soud přihlédl. Následně oprávněný navrhl zastavení exekučního řízení z důvodu úhrady dlužné částky, byť po podání návrhu na exekuci, a obvodní soud vyzval stěžovatele, aby se vyjádřil, zda souhlasí se zpětvzetím návrhu (poučil ho, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat, že se zpětvzetím žaloby souhlasí, a že proti tomuto usnesení není přípustné odvolání). Poté exekutor vyčíslil náklady řízení ve výši 7 735,- Kč. Městský soud usnesením ze dne 13.7.2007, č.j. 12 Co 232/2007-18, odvolání stěžovatele odmítl ve smyslu §44 odst. 10 zák. č. 120/2001 Sb., neboť v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce (tudíž se nemohl zabývat námitkou stěžovatele, že dlužnou částku již uhradil). V další fázi řízení se stěžovatel obrátil na obvodní soud se žádostí o zastavení exekučního řízení a zrušení dvou výzev soudního exekutora ke splnění povinnosti, resp. doplacení pohledávky v částce odpovídající odměně exekutora a nákladů exekuce. Obvodní soud usnesením ze dne 7.1.2008, č.j. 38 Nc 6160/2006-29, exekuci co do částky 200,- Kč zastavil, právě z důvodu úhrady dlužné částky. V odůvodnění usnesení též připomenul, že povinný uhradil svůj dluh až poté, co byl podán návrh na nařízení exekuce, že musí tedy uhradit jak náklady exekuce, tak náklady oprávněného, jejíž výši určí ve smyslu §88 odst. 1 exekučního řádu soudní exekutor. Stěžovatel se proti tomuto usnesení odvolal, protože je považoval za zmatečné. Popsal v něm důvody, proč se neodvolal proti usnesení o výzvě k návrhu na zpětvzetí exekuce, že celý případ považoval za vyřízený a že by ho zajímalo, kdo určil výši exekutorských odměn a zda se tyto odměny, původně určené pro dluhy ve výši desetitisíců nebo dokonce miliónů, vztahují také na dvousetkorunové pokuty; žádal odvolací soud, aby při svém rozhodování k těmto skutečnostem přihlédl a také odpověděl na jeho dvě otázky. Obvodní soud stěžovatele vyzval, aby odvolání doplnil, tj. uvedl, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu je napadáno, v čem je spatřována nesprávnost tohoto rozhodnutí a čeho se domáhá, a poučil ho o následcích neodstranění nedostatků. Na výzvu reagoval stěžovatel podáním, v němž zopakoval důvody, pro které nepodal odvolání proti usnesení o výzvě k návrhu na zpětvzetí exekuce a doplnil, že odvolání směřuje do výroku o nákladech řízení, s tím, že je nelze uložit povinnému (protože dlužnou částku uhradil ještě před tím, než mu byla doručena jakákoli písemnost týkající se exekuce; exekutor tedy nemusel činit žádné úkony k vymožení dlužné částky, nepřísluší mu tedy žádná odměna, a znovu formuloval dvě otázky ohledně exekutorských odměn. Na tomto základě žádal, aby odvolací soud změnil rozhodnutí ve výroku o nákladech tak, že náhrada nákladů se neukládá. Městský soud usnesením ze dne 20.6.2008, č.j. 68 Co 196/2008-45, odvolání odmítl, a to po zjištění, že ani po výzvě soudu I. stupně a po doplnění nenaplňuje požadavky na ně v zákoně kladené, neboť z něho není zřejmé, z jakého důvodu je rozhodnutí soudu I. stupně napadáno, ani čeho se odvolatel domáhá. Zdůraznil, že usnesení soudu I. stupně neobsahuje nákladový výrok a jeho jediným výrokem je rozhodnuto o částečném zastavení exekuce co do částky 200,- Kč; odvolání povinného nezpochybňuje toto rozhodnutí, ani okolnosti k němu vedoucí.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a spisem obvodního soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek a konstatuje, že žádné porušení těchto práv nebylo zjištěno.
Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelovy námitky proti usnesení městského soudu o odmítnutí jeho odvolání, jímž se snaží dát ústavně právní rozměr, aniž by tvrzená porušení jeho základních práv byla podrobněji konkretizována. Přitom je zcela zřejmé, že brojí proti nákladům exekuce, o nichž však nebylo napadeným usnesením městského soudu, ani jemu předcházejícím usnesením obvodního soudu, rozhodováno. Z tohoto důvodu jsou stěžovatelovy námitky proti těmto usnesením evidentně nedůvodné, nemohlo proto dojít k žádnému porušení jeho základních práv a svobod. Tím není vyloučena možnost uplatnit námitky proti nákladům exekuce adekvátním způsobem a ve fázi řízení k tomu určené (pokud by o takovém postupu byl stěžovatel řádně poučen právním zástupcem, nemusela být podávána zjevně neopodstatněná ústavní stížnost).
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. též na základě zjištění ze soudního spisu. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu