ECLI:CZ:US:2008:1.US.2605.08.1
sp. zn. I. ÚS 2605/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti K. V., zast. JUDr. Richardem Pechou, advokátem, sídlem Voršilská 10, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.8.2008, č.j. 28 Cdo 3579/2006-166, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.12.2005, sp.zn. 24 Co 314/2005, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená usnesení Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť se domnívá, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V úvodu identifikovala obě napadená usnesení, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud"), kterým byla odmítnuta její žaloba pro opožděnost, městský soud toto usnesení potvrdil a Nejvyšší soud její dovolání zamítl. Posléze vymezila podstatu ústavní stížnosti jako skutečnost, že byla při převzetí rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha, kdy přebírala dne 2.12.2003 rozhodnutí v zastoupení své dcery poučena pracovnicí tohoto úřadu o tom, že lhůta k podání žaloby i v jejím případě běží až od doručení rozhodnutí poslednímu z účastníků; tomuto poučení neměla důvod nevěřit, neměla ani důvod porovnávat ústní sdělení o běhu lhůty k podání žaloby s textem poučení uvedeným v samotném rozhodování. Připustila, že Nejvyšší soud v podstatě správně upřednostnil při svém rozhodování formální stránku věci, tedy písemné vyhotovení, je však toho názoru, že v jejím případě je formální posuzování věci přílišnou tvrdostí, která zasahuje do jejích práv na spravedlivý proces závažným způsobem. Poukázala též na fakt, že převzetí zásilky za dceru bylo realizováno v běhu lhůty pro podání žaloby stěžovatelkou, po zmíněném poučení podávala žalobu z důvodu ekonomičnosti za sebe i dceru společně, v dobré víře o běhu lhůty. Z těchto důvodu navrhla, aby Ústavní soud obě napadená usnesení zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny a Úmluvy upravující základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 2 Listiny:
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
II.
Z předloženého usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud zjistil, že Pozemkový úřad Praha rozhodl o tom, že stěžovatelka (a další 3 osoby) nejsou vlastníky konkrétního spoluvlastnického podílu k individualizovanému pozemku v kat. úz. Košíře. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno 20.10.2003. Obvodní soud v řízení vedeném pod sp.zn. 16 C 2003 její žalobu odmítl pro opožděnost. Na základě odvolání městský soud napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu I. stupně, potvrdiv závěr o opožděnosti žaloby, která byla soudu doručena 28.1.2004. Stěžovatelka proti usnesení soudu II. stupně podala dovolání, v němž vymezila otázku zásadního právního významu, a to "zda je žaloba podána opožděně i v případě, kdy se účastník řízení řídí vadným poučením o délce a počátku běhu lhůty k podání žaloby". V této souvislosti vytkla odvolacímu soudu, že uvedenou námitku nehodnotil a že jí nepoučil o její případné povinnosti dokazovat své tvrzení o vadném poučení. Nejvyšší soud dovolání, které bylo přípustné, zamítl, přičemž v odůvodnění podrobně objasnil, že žaloba byla podána opožděně, i přes výslovné poučení v rozhodnutí správního orgánu, a zdůraznil, že zmeškání lhůty nelze prominout.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a usnesením Nejvyššího soudu Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelky na zrušení napadených rozsudků je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv na spravedlivý proces a na soudní ochranu a konstatuje, že žádné porušení těchto práv nebylo zjištěno.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, či právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci soudem, by bylo porušeno, pokud by komukoli byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo, proto je stěžovatelčino tvrzení o porušení těchto základních práv bezdůvodné. Stěžovatelka musí respektovat, že procesní postupy jsou, v zájmu právní jistoty, upraveny příslušnými řády, v její věci především občanským soudním řádem. Je proto třeba respektovat adekvátní ustanovení stanovená pro uplatnění práv, včetně podávání opravných prostředků a lhůt pro jejich podání. Není pochyb o tom, že stěžovatelka byla v písemném vyhotovení rozhodnutí orgánu veřejné moci řádně a správně poučena o možnosti podání žaloby podle V. části obč. soudního řádu. Toto poučení, jakož i následky jeho nerespektování nemůže zvrátit ani tvrzené (a navíc nedokázané) nesprávné ústní poučení pracovnice tohoto orgánu. Pokud by se její tvrzení prokázalo, bylo by možné kalkulovat s nastoupením jiných právních následků; nelze však namítat včasnost podání žaloby.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2008
Ivana Janů
předsedkyně senátu