ECLI:CZ:US:2008:1.US.2663.07.1
sp. zn. I. ÚS 2663/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. G., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 60, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 4. 2007, čj. 35 T 9/2005 - 2229, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 7. 2007, čj. 5 To 56/2007 - 2357, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výše označených rozhodnutí obecných soudů, vydaných v trestním řízení, v němž byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody.
Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na soudní a jinou ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), právo na dodržování zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, nepřípustnost stíhání nebo jiného zbavení svobody jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon podle čl. 8 odst. 2 Listiny a konečně právo na uplatňování státní moci jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon podle čl. 2 odst. 2 Listiny, resp. podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR. Porušení těchto práv spatřuje v tom, že důkazní řízení, prováděné obecnými soudy, bylo postiženo závažnými vadami, následkem kterých soudy svá rozhodnutí o vině založily výlučně na souboru nepřímých důkazů, jejichž použití v žádném případě vinu stěžovatele neprokazuje.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření obecných soudů, jako účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě (dále "krajský soud") konstatoval, že podaná ústavní stížnost pouze opakuje argumenty obhajoby stěžovatele, některé z nich znovu okomentoval, v dalším plně odkázal na písemné vyhotovení svého rozsudku ve věci. Vrchní soud v Olomouci (dále "vrchní soud") se s námitkami stěžovatele rovněž neztotožnil a plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
II.
Ústavní soud z rozhodnutí obecných soudů a podané ústavní stížnosti zjistil, že stěžovatel byl výše uvedeným rozhodnutím krajského soudu uznán vinným, jako spolupachatel trestného činu loupeže, podle §234 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 11 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku se stěžovatel, spolu s ostatními spolupachateli, odvolal. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 27. 7. 2007 toto odvolání jako nedůvodné odmítl.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl proces dokazování tvrzením, že se jedná o soubor pouze nahodilých a nepřímých důkazů, jeho vinu v žádném ohledu neprokazujících. V ústavní stížnosti pak jednotlivé důkazní prostředky, jejich vypovídací hodnotu, včetně míry jejich použitelnosti, blíže konkretizoval. Zpochybnil zejména použití registrační značky vozidla, které bylo při loupežném přepadení užito, jako důkazního prostředku, zrelativizoval vypovídací hodnotu znaleckého porovnání mikrostop zajištěných na oděvních svršcích, dále zkritizoval průběh rekognice se svědkem taxikářem V., jehož kniha jízd je podle stěžovatele zřejmým podvrhem. Konečně napadl i výsledky analýzy DNA na "rychloupínacím umělohmotném pásku", kterého bylo při loupeži použito. Je přesvědčen, že v jeho případě došlo několikerým vrácením věci odvolacím soudem soudu nalézacímu k jakési rezignaci soudu odvolacího, následkem které již odvolací soud, při posledním rozhodování ve věci, stěžovatelovo odvolání odmítl.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů; soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné a které dokazovat netřeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu) a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Takováto situace ale v případě stěžovatele nenastala. Několikrát opakovaný a rozšiřovaný proces dokazování, spolu s množstvím a kvalitou důkazů, lze jen stěží považovat za následek omylu nebo hodnocení v rozporu s principy logiky.
Stěžovatel dále namítá nerovný přístup orgánů činných v trestním řízení a soudů k obžalobě a obhajobě. Důkazem takovéhoto postupu má být např. hodnocení výsledků analýzy DNA, dále provedení rekognice v rozporu s trestním řádem a také to, že některé navrhované důkazy (záznamy o telekomunikačním provozu) provedeny nebyly. V rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož se stěžovatel také dovolává) jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut. To znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající "povaze a závažnosti věci" (ostatní uvažované typové situace "opomenutých" důkazů jsou v dané věci nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí plyne, že při provádění důkazů, jakož i při jejich hodnocení (§2 odst. 6 trestního řádu.), se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného procesu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny). Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je zřejmé, že stěžovatelovy námitky ohledně vypovídací hodnoty jednotlivých provedených důkazů neobstojí. V případě oděvních svršků byla provedena analýza profilu DNA, přičemž byla konstatována individuální shoda s profilem DNA stěžovatele. Kniha jízd, kterou stěžovatel rovněž zpochybňuje, byla zničena při havárii vozidla, následně byl vystaven její duplikát. Obecné soudy však v tomto případě knihu jízd vůbec nehodnotily a opřely své rozhodnutí výlučně na výpovědi svědků a odposlechu telefonního hovoru. Totéž se týká domnělého použití registrační značky vozidla pachatelů jako důkazu, kdy z odůvodnění rozhodnutí zřetelně plyne, že tato SPZ není soudem dávána do souvislosti s nikým s obžalovaných. Závěry plynoucí z vyhodnocení provedených důkazů, dle nichž byl stěžovatel shledán vinným inkriminovaným trestným činem, jsou součástí nezávislého rozhodování obecných soudů a za daných okolností, kdy nic nenasvědčuje tomu, že by řízení před obecnými soudy trpělo protiústavními vadami, odsouzení stěžovatele samo o sobě nelze pokládat za porušení jeho základních práv nebo svobod.
Při posuzování projednávané věci z uvedených hledisek Ústavní soud neshledal v závěrech obecných soudů pochybení ústavněprávní povahy, jak stěžovatel tvrdil ve svém návrhu. Obecné soudy se vypořádaly s argumentací předložených námitek dostatečným způsobem. Přitom faktické námitky, uvedené v ústavní stížnosti, se shodovaly s námitkami již dříve užitými, a to i přesto, že se s nimi soudy vyrovnaly v napadených rozhodnutích. Jak je patrné z rozhodnutí odvolacího i dovolacího soudu, stěžovatel se domáhal zrušení napadených rozhodnutí, případně rozhodnutí, jímž by byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu, a tento svůj požadavek opíral o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces. Z tohoto pohledu považuje Ústavní soud za nezbytné konstatovat, že právo na spravedlivý proces, zaručené jak v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tak i v čl. 36 a násl. Listiny, zaručuje každému projednání jeho věci zákonem stanoveným postupem, a nikoliv právo na úspěch v řízení. Taková práva nejsou a ani nemohou být zaručena žádným právním předpisem.
Tvrzení stěžovatele, týkající se nepřímých důkazů, neodpovídá skutečnosti. V daném případě nepřímé důkazy (výslechy svědků, znalecké posudky a další listinné důkazy) tvoří nepřerušený řetězec, z něhož logicky vyplývá závěr o vině stěžovatele. Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že procesní pochybení policejních orgánů mělo reálný vliv na spravedlnost procesu.
Ústavní soud závěrem konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů v projednávané věci bylo vydáno na základě obsáhlého dokazování. Jak soud nalézací, tak i soud odvolací postupovaly v této věci ústavně konformně a uplatněné námitky stěžovatele o neúplnosti a zaujatosti soudů v jeho věci postrádají jakýkoliv objektivní základ a jsou tedy neopodstatněné. Proto Ústavní soud uzavřel, že napadenými rozhodnutími k zásahu do základních práv stěžovatele zjevně nedošlo.
IV.
Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2008
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu